Nákupy látek a klubíček

So 14.1. Vila Ikeburuko, Ikeburuko, Tokyo, 30 m.n.m. (Japonsko)

Dnes nám to nakupování látek a klubíček konečně vyjde. Dobře naladěni vyrazíme na metro a s jedním přestupem (a jednou ztracenou celodenní jízdenkou) se ocitneme na Shinjuku. Tam chvíli váháme, kterým výstupem vyjít na zemský povrch, Google mapy v podzemí nefungují. Nakonec se rozhodneme použít ten nejbližší a je to dobrá volba, protože se mapy se chytí a hlavně je nákupní dům Okadaya kousek od nás.

Parkování v Tokiu je docela výzva. Tak trochu si myslím, že místní si kupují auto podle délky. Čím kratší tím, lepší.

Opět vyjedeme výtahem do horního patra a postupně sestupujeme dolů. Okadaya je podle informací na blogu Casmerette obchodní dům, kde je spousta materiálů a pomůcek na tvoření. Nejen látky a klubíčky, ale mnohé další. Dvě patra s látkami jsou v jiné budově, kam se půjdeme podívat až po obědě.

Další zajímavá možnost parkování.

Pokud vás pletení a šití nezajímá, tak následující odstavce s klidem přeskočte. V nejvyšším patře se nacházejí šicí pomůcky – nůžky, špendlíky, jehly, pravítka apod. Ze své první návštěvy Japonska jsem si kromě hromady látek přivezla i své první řezací kolečko a také zakladač na šikmé proužky. U nás se toto zboží tehdy ještě nedalo běžně koupit, jen jsem o něm četla na zahraničních blozích. Teď si na to vzpomenu, když hledím na tu nabídku řezacích koleček. Neodolám a koupím si ještě jedno menší (to první pořád mám a velmi často používám) a k němu i tomu starému nové náhradní břity. Vyberu si druhý zakladač na šikmé proužky, spíš z nostalgie než proto, že by se u nás nedaly koupit. Opět je to pomůcka, o které vím, že ji využiji. Pak váhám nad magnetickým jehelníčkem, jeden mám, ale nelíbí se mi jeho barva, ale v tomto případě odolám a raději si koupím taková zvláštní udělátko, na amerických webech se mu říká „Hera Marker“. To si koupím rovnou dvakrát, co kdyby se mi jedno ztratilo.

Vybíráme klubíčka na vestu.

Neodolám také nové řezací podložce v menší velikosti. Doma mám dvě – jednu obří, která se mi už úplně rozpadla, a jednu menší, neznačkovou, koupenou kdysi ve Bretani. Už delší dobu toužím po nové velké podložce, ale chtěla bych jinou než zelenou barvu, jenže tu u nás nemají. Tady ji sice mají, ale je tak velká, že nemám šanci ji dovézt domů. Tak si koupím aspoň tu malou.

Poté sestoupíme do patra, kde je to hotový klubíčkový ráj. Týna si oblekla svoji novou károvanou sukni a lá japonská školačka a teď hledáme klubíčka, ze kterých jí upletu vestu (návod už mám vybraný a koupený on-line), která bude se sukní ladit, ale bude nositelná i bez ní. V japonských obchodech s potřebami pro ruční práce se mi líbí, že tam mají hodně vzorků, na kterých člověk vidí, jak daný materiál vypadá na hotovém výrobku také jak se chová. Právě jedna takové vesta nám pomůže vybrat druh příze pro Týnu. K přízi vybereme i jehlice a spokojeně odcházíme z oddělení. Další patra už pro nás nejsou tak zajímavá, v jednom mají jen samé stuhy, jinde zase třeba paruky.

Když vyjdeme z teplého obchodného domu ven, jsme překvapeni jaká je venku zima a taky, že tam prší. Tím rychleji potřebujeme najít místo, kde se naobědváme. Joli dost intenzivně hlásí, že má chuť na pizzu, ale žádnou pizzerii nikde nevíme, ani pizzu na obrázku, přičemž že restaurací je v okolí opravdu spousta. Skončíme tedy v sushi restauraci, což je asi to jediné, co je naše vybíravá Joli ochotná přijmout jako alternativu. Je to o dost luxusnější typ restaurace než, jaký obvykle navštěvujeme. I ceny jsou vyšší, ale když už tam sedíme, tak se rozhodneme zůstat. Joli si prakticky okamžitě vybere jedno z nejdražších nabídek – tuňákové sushi mnoha druhů za 4000 jenů (jestli si to dobře pamatuji, tak tam má vždy po dvou kouscích od libového tuňáka, marinovaného tuňáka, středně tučného tuňáka, tučného tuňáka a tatarák z tuňáka). My s Jankem šetříme a vybereme si, co se týká složení velmi podobné jídlo jen méně náročné na přípravu – misku rýže obloženou kousky syrového libového tuňáka a k tomu miso polévku. Kuba váhá a pak si vybere z nabídky denního menu položku s anglickým názvem „fried white fish“. To musí být sázka na jistotu. Smažená bílá ryba to bude Kubovi chutnat. Jenže to bychom nesměli být v Japonsku a smysl slov by se nesměl ztrácet v překladu. Kubovi totiž donesou hranatý talířek plný maličkých bílých rybiček s černýma očičkama. To jsme opravdu nečekali. Očička na nás trochu vyčítavě koukají, Kuba pár rybek ochutná, ale nakonec je dojídám já. Zatímco on si dá od každého z nás něco malého.

Miska suši rýže a pár kousků syrového tuňáka. Vynikající. Tak měkoučké maso z tuňáka jsme ještě nejedli.

Po obědě se vrátíme k nákupům. Dostanu téměř dvě hodiny volna v oddělení s látkami a náležitě si to užiju. Je to hodně emočně náročné, tolik jsem se na to těšila a teď tu jsem a nevím, co dřív. Nevím, co koupit a hlavně se bojím, že z těch nakoupených látek nezvládnu nic ušít. Ale nakonec si celý obchod projdu, zjistím, že ve vyšším patře nemají nic, co by mne zaujalo, a pak si prostě obejdu celé spodní patro, vytipuji si, co se mi líbí. Látky jsou tu navinuté na rolích, většina je v šíři 110 cm. Všimnu si, že některé zákaznice nakupují do zajímavého vozíčku, po čase se mi jeden prázdný podaří ulovit a začnu do něj skládat své úlovky – skoro samé černobílé látky na oblečení, pár dorůžova laděných na nosítka na panenky a tři pěkně sladěné látky, ze kterých bych chtěla ušít něco na jídelní stůl.

Hrozně dlouho nám trvá než vystojíme frontu. Děti jsou mezitím v kavárně hned vedlejším domě. Když je Janek přivede, je na Týně vidět, že jí není vůbec dobře. Rychle zaplatíme a pospícháme domů- Týna je opravdu hodně unavená  a je jí zima. Doma si lehne a naměříme jí 39,7°C (naštěstí v ústech, takže po přepočtu 39,2°C). Naštěstí jí zabere ibalgin, teplota klesne a jí se udělá líp. Snad to nebude nic zlého, za 48 máme odlétat do Austrálie přes Malajsii a raději nechceme myslet na to, co by se dělo, kdyby jí nebylo lépe.

Ovládání toalety v kavárně.

Večer pak sedíme u počítačů. Janek koupí letenky z Austrálie do Vídně. Původně jsme si hráli s myšlenkou, že bychom na zpáteční cestě ještě strávili pár dní v Dubaji, ale nakonec to kvůli ceně letenek a neochotě dětí (což úplně chápu) odpískáme a volíme nejrychlejší variantu návratu.

Po desáté hodině večerní sleduje první výsledky sčítání hlasů v prezidentských volbách. Zpočátku vyhrává jednoznačně Babiš se 40% nad Pavlem s 30%, ale jak sečtených hlasů přibývá, jejich skóre se téměř vyrovná a Babiš vede o necelé jedno procento. Danuše Nerudová se stále drží mezi 13-14%. Zajímavé jsou výsledky v zahraničních volebních okrscích, kde vede zcela jednoznačně Pavel s 56%, z ním je Nerudová a 27%, pak Fischer se 7%. Babiš je až čtvrtý s necelými 5% (jedná se o průběžné výsledky). Výsledky v zahraničí budou kvůli časovým posunům definitivní až následující den, ale i tak zajímavé vidět jako volí lidé, kteří žijí dlouhodobě v zahraniční nebo tam jsou zrovna na cestách a mají možnost volit.

Když jdeme spát, umístění na prvních dvou místech se obrátí, Pavel vede Babišem o 7000 hlasů a já se koukám na počet Pavlových voličů v zahraničí – je jich také 7000. Kdyby právě oni nehlasovali (což v případě volby v zahraničí znamená třeba i to, že si vezmete den dovolené a odletíte na své náklady do města, kde je ambasáda), mohl by v prvním kole vyhrát Babiš. Na tom je tak krásně vidět, že každý hlas se počítá a každý může rozhodnout.

POZN: My teď už jdeme spát a do rána se výsledky zase trochu změní, ale i tak platí, že každý hlas je důležitý.