Kodokan a prezidentské volby

Pá 13.1. Vila, Tokyo (Japonsko)

Dopoledne se nám nevyvede. Místo nakupování látek, na které jsem se tak těšila, zůstaneme doma a dáme si prostý oběd, po kterém usnu a probudím se moudřejší dopoledne :-) Ve tři hodiny odpoledne tedy vyrážíme metrem ke Kodokanu, což je hala, kde se trénuje judo. Týna totiž od svých čtyř judo miluje a teď na cestách jí moc chybí a má stále pochybnosti, jestli se k němu ještě dokáže vrátit.

Z metra vystoupíme na stanici Korakuen, chvíli hledáme východ a když vyjdeme ven, vidíme přímo přes sebou konstrukci obří horské dráhy – takhle přímo uprostřed městské zástavby. Aby toho nebylo málo je tu i ruské kolo (horská dráha jím dokonce prochází napříč) a taky takový ten kolotoč francouzského typu a k tomu spousta mělkých bazénů, který zřejmě v jiných ročních dobách prochází nějaká vodní atrakce. Japonsko nás prostě stále překvapuje.

Čerstvé moči a jiné dobroty ve stanici metra.

Opět chvíli bloudíme než dojdeme ke hlavnímu vstupu do Kokokanu. Ten je takový nenápadný a ani budova, v níž se slavná hala nachází, není nijak monumentální. Přiznávám, že jsme všichni trochu zklamaní, čekali jsme stavbu podobně impozantní jako je Folimanka. (Vysvětlení pro všechny nepražáky a nefanoušky juda - Sportovní hala Folimanka je samostatná budova stojící na kraji parku pod Nuselským mostem, která je postavená ve brutalistickém slohu. Kromě juda se v ní trénuje i basketbal.).

Hned za vstupem je stánek se judo suvenýry. My vyjedeme výtahem do druhého patra, kde je muzeum. Zapíšeme se do tabulky a studujeme, kdo tu byl před námi. Vidíme několik Australanů a pak někoho z Judo klubu Olomouc, což je zajímavé. Koukám na jméno, ale to je napsané nějakým znakovým písmem. Chvíli mi to trvá než se mi to v hlavě spojí, ale nejspíš se jedná o japonského trenéra, který pracuje v Olomouci. Týna se něm po nějakém soustředění zmiňovala. Taková zvláštní náhoda.

Projdeme si muzejní expozici, která není nijak velká a potřebovala by trochu zmodernizovat. Ale i tak je zajímavé vidět sto let staré fotografie a judistické kimono z 19. století.

Vyjedeme výtahem až nahoru, do osmého patra, kde jsou tribuny, ze kterých je vidět na vlastní haly, kde jsou žíněnky tatami. Naplánovali jsme si cestu sem zrovna na odpoledne, abychom viděli nějaký trénink, ale bohužel zrovna nikdo netrénuje, i když na internetových stránkách psali, že tréninky začínají každý všední den odpoledne v 16:30. Sjedeme zase dolů, ke stánku se suvenýry a ptáme se na tréninky. Tento týden se prý trénuje ráno, slečna dokonce vstane, aby nám se smíchem na papíru zavěšeném u výtahu ukázala, že ranní tréninky začínají v 5:30 a končí v 7:30. To je opravdu hodně brzy.

Pak si Týna a Janek koupí něco na památku – přívěšky na klíče a tričko a taky vyberou nějaké dárečky pro kamarády a trenéry z juda. Na závěr se ještě Týna a Kuba vyfotí před vchodem do Kodokanu a chvíli na to i před sochou zakladatele juda Jugori Kana, která stojí kousek dál směrem ke vstupu do metra.

Pak už zamíříme na ambasádu. Dnes jsme si koupili celodenní lístek na metro, protože toho najezdíme opravdu hodně. S jedním přestupem se dostaneme až na stanici metra Hiro-o, která je od budovy velvyslanectví vzdálená jen 700 metrů. Venku už je tma. První ulice, kterou se vydáme je krásně, tak trochu vánočně nazdobená a nasvícená a je v ní spousta obchodů, pak odbočíme do klidnější části čtvrti, kde jsou samé moderní domy a po chvíli dojdeme až k ambasádě. Vidíme českou vlajku a dvě směrovky „VOLBY“.

Všichni jsme lehce dojatí. Vevnitř se zrovna nějací Češi loučí. Pak se tam nahrne nás pět, vejdeme do volební místnosti (děti zase pošleme ven, aby moc neušily, protože naše děti nejsou úplně ty typy, co někde tiše stojí v koutě). Voličské průkazy na nás čekají ještě v obálkách s dodejkami. Zajímavé, to jsem nečekala. Obálky si sami rozbalíme, tři pánové zprocesují, co je potřeba, dostaneme lístky, odvolíme.

Janek si s pány krátce popovídá, děti se za nás stydí a tiše trpí, prý se všude tou naší cestou hrozně chlubíme. Pak se rozloučíme a vrátíme se stejnou cestou zpět na metro. Cesta domů je dlouhá, nejdřív jedním metrem, pak druhým, pak kus podzemím, nakoupit na večeři a snídani a kus chůze nadzemím. K tomuto bydlení je to od metra docela daleko.