Zpátky na jih

Čt 18.7. kemp Akureiry (Island) – 329 km, 5 hod 1 min, celkově 4392 km – kemp Akranes (Island)

Asi jste si už stačili všimnout, že si ráno ráda přispím. Je ale jedna věc, kvůli které jsem ochotna si přivstat. Není to ani východ slunce, ani celodenní výlet či sprcha bez nutnosti čekat ve frontě. Ochotně vylezu z postele jedině, když mi přes noc nakynulo těsto a je potřeba ho dát péct. Tak je tomu i dnes. Včera od půl dvanácté večer jsem umotala kringel z těsta, které od rána odpočívalo v lednici, a nechala ho přes noc kynout na lince. Když se ráno probudím, moje první myšlenka patří těstu. Zvednu víko horkovzdušné trouby a zaraduji se, jak nádherně nakynulo. Zapálím vařič a už peču. Žádné předehřívání trouby není nutné.

Po snídani dám péct ještě chléb, který kynul celou noc v jiné troubě. Když je hotový, dám do formy kynout další těsto. Týna se zrovna vrátí ze sprchy, já zaběhnu umýt špinavou mísu a můžeme vyrazit na poslední dlouhý přejezd tady na Islandu.

Kemp v Akureiry je skvěle vybavený pro pobyt s dětmi. Jediné mínus je přítomnost štípajících muchniček.

Chleba peču jednak proto, že mne to baví. Jednak proto, že nabídka pečiva na Islandu je omezená. V supermarketech prodávají hlavně trvanlivé toustové chleby a různé housky, které nebudí naši důvěru. Čerstvý chléb a jiné pečivo se najde spíš ve větších městech, ale i tam, když člověk přijde odpoledne, bývá už vyprodané. Týně chutnají tenké křupavé chlebíky, které se vyrábí ve Finsku. V malých pekárnách v Reykjavíku jsme viděli především nádherné motance všeho druhu – z dánského těsta i obyčejné kynuté, skořicové i čokoládové, přelité sladkou bílou pastou nebo sypané perlovým cukrem. Jeden kousek stojí kolem 900 ISK (150 Kč) a nají se z něj dva, tak jsou velké a vydatné. Sladké jsou až až. Přiznám se, že jsem nijak nezkoumala, jestli v pekárnách prodávají i chléb. Každopádně mimo Reykjavík na pekárnu jen tak nenarazíte a jste rádi, když na řídce osídleném venkově objevíte na obchod, abyste si vůbec nějaké pečivo koupili.

Ohrada, ve které se třídí ovce.

K obědu dojídáme sušenou rybu koupenou v Ísafjorduru.

Dnes hodně jedeme. Chceme přejet do kempu v Akranes ležícím asi 100 km od Keflavíku. Jediná zastávka, která stojí za zaznamenání je odpočívadlo u hlavní silnice, odkud vede trasa na nevysoký sopečný kráter. Nedávno tam zbudovali novou okružní trasu, vymyšlenou tak, aby lidé, co nejméně chodili mimo cestičky. Díky tomu se neničí křehká islandská příroda a zároveň žádné zbytečně vyšlapané cestičky neruší krásné výhledy do blízka i do dáli.

Trasa začínám stoupáním po dřevěném chodníku s několika schody nenápadně ohrazeném lankem nataženým mezi dvěma železnými kolíky, pokračuje prudším stoupáním, kdy se sopečný štěrk malebně sype na schody. Nahoře kolem kráteru vede cestička přímo po zemi, ale zase ohrazená lankem. Na několika místech si lze odpočinout na dřevěných kostkách. Moc se mi líbí celý koncept tohoto místa – krásná příroda, architektonické prvky i trocha historie.

Během téhle krátké procházky nám islandské počasí ukáže, jak rychle se umí měnit a že opravdu platí pořekadlo: Když se ti na Islandu nelíbí počasí, počkej 5 minut, ono se změní. Když vycházíme, svítí sluníčko. V průběhu začne a zase přestane foukat silný vítr, několikrát se lehce sprchne, aby na konci zase svítilo sluníčko.

Když odpoledne dorazíme do kempu na kraji Akranes, lehce poprchá. Měla jsem v plánu vyfotit upečený kringel a potom ještě přefotit pečené kuře, tak se z toho deště a kempu, kde se mi nelíbí, málem rozbrečím. Jako malé dítě. No, jo no. Pak v dešti prokličkuju mezi kalužemi a objevím jeden pěkný piknikový stůl. Pláž hned za naším obytňákem vypadá divoce, na fotku super. Jen kdyby přestalo pršet.

A ono přestane. Vyběhnu ven s kringelem naaranžovaným na prkýnku, moka konvičkou, pohárky a talířky z charitativního obchůdku. Opatrně nesu i foťák a stativ. Začnu aranžovat prkýnko na kameny nad pláží, hledám ideální polohu pro stativ, vyfotím cvičně jednu dvě fotky a v tom začne zase poprchávat. Chvíli vyčkávám, prší čím dál víc. Chňapnu prkýnko s kringelem a odnesu ho do sucha. Vrátím se pro zbytek, jen stativ nechám moknout v té ideální poloze.

V mezičase se vrhnu do pečení kuřecích paliček. Po minulé špatné zkušenosti, kdy je chudáci děti jedly studené, jich tentokrát upeču dvojnásobné množství. Půlku rovnou k snědku, půlku na focení. Uvařím rýži. Připravím si všechny potřebné „rekvizity“. Kompozice bude stejná jako minule, jen paličky bych chtěla vypečenější. Venku prší. Vždy na chvíli přestane, to si řeknu, hurá jdu fotit, a než si obuju boty, zase začne. Dost to připomíná pohádku o pejskovi a kočičce, jak myli podlahu.

Jsem z toho všeho neskutečně nervózní a protivná. Děti a Janek by mohly povídat. Tolik práce už jsem do toho vložila a chtěla bych ji dokončit, ale počasí mi nepřeje. a to je něco, co neovlivním. Aby toho napětí nebylo málo, Kubovi se kýve zub. Celé odpoledne se ho snaží vytrhnout, což je v jeho případě drama o třech dějstvích. Dohromady tu tedy na 6 metrech čtverečních odehrávají dvě dramata.

Předpověď říká, že má pršet až do půlnoci. Focení kringelu vzdávám, ale paličky nemůžou počkat do zítřka, a tak v jedné chvíli, kdy zrovna trochu míň prší, vybíhám k vybranému piknikovému stolu a utírám ho hadrem do sucha. S Jankovou pomocí nanosím všechny rekvizity, stativ i foťák. Vyhýbáme se obřím kalužím, snažíme se neuklouznout na blátě. Už zase prší. Poprvé dojde na obří deštník, který s sebou celou dobu vozíme. Janek ho roztáhne nad foťákem i kompozicí na stole. Já ještě finálně porovnám rozvržení na stole s minulou fotkou. Otřu kapky z krajů talířů i příborů. Zaostřím, zvolím clonu, zmáčknu spoušť a křiknu: „Teď!“ Janek dá deštník bokem. V tu chvíli akorát doběhne samospoušť a máme první fotku. Stejnou akci zopakujeme ještě několikrát.

Naznám, že stačilo. Vše deštěm a blátem odnosíme do auta. Děti už mezitím dojedly a chtěly by jít spát.  Jenže v autě je bordel jak v tanku. Špinavé nádobí, obrané kuřecí kosti a studené jídlo z focení, které je potřeba ohřát, aby se dalo jíst. Do toho se Kuba stále snaží vytrhnout si ten zub. Zatímco moje drama už vyvrcholilo a čeká mne už jen katarze v podobě úklidu, Kuba ještě bojuje. Ale nakonec i on uspěje a poslední vlákénko držící zub se přetrhne. Když uklidím, děti si zaslouženě zalezou do postelí. Já si taky lehnu a hodinu se uklidňuju.

Pak se zvednu a jdu umýt nádobí do dřezu ve kempu. Vezmu plastovou krabici s nádobím a deštěm a blátem ji donesu ke dřezu pod střechou. V místnosti hned vedle sedí pořád ten divný týpek se sluchátky na uších. Ze dvou dřezů je volný jen ten, co je víc vystaven přírodním živlům. Pustím teplou vodu, ale vítr fouká tak silně, že vodu tekoucí z kohoutku strhává chvílemi mimo dřez. Aspoň že teče tak horká.

Když mám hotovo, jdeme spát i my s Jankem. Zítra ráno by nemělo pršet, budu fotit kringel.