Kolem jezera Mývatn

St 17.7. kemp Ásbyrgi (Island) – 188 km, celkově 4063 km - kemp Akureiry (Island)

Pozoruju, jak se duha postupně objevuje a pak zase mizí. Záleží na tom, jestli zrovna vykoukne slunce zpoza mraků, a vítr odfoukne vodní tříšť od vodopádů správným směrem. Když nastane obojí, duhový oblouk pomalu vyroste z pravého dolního konce a překlene prostor nad půlkou skalnatého kaňonu řeky Jökulsá. Všichni čekají, až se duha zase ukáže, a pak si ji fotí. Stejně postupně jako se oblouk vyrostl, zase mizí. Jako by zalézal zpátky do bílé tříště nad řekou. Ještě nikdy jsem nic podobného neviděla a baví mne tu hru světla a vody sledovat.

Vodopády Dettifoss se nacházejí uprostřed nehostinné pustiny, kde mezi obrovskými rozpraskanými kameny neroste skoro ani stébélko trávy. V takovém suchém prostředí by člověk nečekal ani potůček natož řeku s nejmohutnějšími evropskými vodopády. Zaparkujeme na prostorném parkovišti a dál pokračujeme asi kilometr pěšky po široké pohodlné cestě mezi kameny. Prohlédneme si je postupně ze tří různých vyhlídek. Lidí je tu hodně, ale ještě je to únosné. Zúženými nebo obtížně schůzky místy dá se projít bez delšího čekání.

Tyhle vodopády za trochu chůze v davu rozhodně stojí. Joli je sice komentuje slovy: „Je to odporný, ta voda ani není hezká, “ a vlastně má pravdu. Ve srovnání s jinými vodopády, kde bílá voda způsobně padá k zemi dlouhým obloukem obklopena oku lahodící zelení, tyhle opravdu moc krásy nepobraly. Vypadají spíš obrovská a nikdy nekončící lavina sněhu smíchaného kamením. Mohutná masa šedivě zbarvené vody prudce se valící dolů.  Působí na člověka svou ohromující silou spíš než svou krásou.

Po obědě na parkovišti pokračujeme směrem k jezeru Mývatn, kolem nějž se nachází oblast plná zajímavostí spojených s vulkanickou činností. Je možné vylézt na krátery vyhaslých sopek, procházet se kolem travou zarostlých pseudokráterů a jiných geologických útvarů nebo pozorovat horké bublající bahno.

K obědu byly tortily se šunkou, sýrem a humusem.

Vodopády Hafragilsfoss, které jsou jen kousek od větších vodopádů Dettifoss.

Buchty ke svačině.

My začneme oblastí s bublajícím bahýnkem a jinými podobnými jevy v místě zvaném Hverir. Že se k němu blížíme, je vidět už z dálky, protože celý kopec nad ním má neobvyklou barvu přecházející z béžové přes okrovou až po rezavou. Projdeme se mezi jednotlivými jámami s vroucím bahnem, nasajeme do plic páru páchnoucí po zkažených vejcích a identifikujeme žlutou síru v hrubé krustě pokrývající půdu. Jako chemika mne baví si číst o fyziálně-chemicko-geologických dějích, které tu probíhají. V hlavě mi naskakuje chemická rovnice vzniku kyseliny sírové a přemýšlím, jakou rovnicí bych vyjádřila rozpouštění horniny na bahno.

Stoupající pára už někde blíž jezeru Mývatn.

Projdeme si celou spodní část Hveriru, ale na výlet nahoru na kopec se nevydáme, i když nás to láká.  Přejedeme do místa zvaného Dimmuborgir, což doslova znamená „černé hrady“.  I tady je možné ujít jen krátký okruh nebo zvolit jeden z delších. My si vybereme ten nejkratší, na mapě znázorněný fialovou barvou, ve skutečnosti značený dřevěnými kolíky s modře natřeným vrškem. Černé hrady jsou zvláštní skály rostoucí do výšky s hrubou strukturou, které jsou tak akorát od sebe, aby mezi nimi mohly vést široké asfaltové cestičky, a ještě se tam vešla krásné islandské květena.

Nejnáročnější procházka nás čeká jako poslední. Výstup na kuželovitou sopku Vindbelgjarfjall. Upřímně vůbec se nám do toho nikomu nechce. Venku je nevlídně poprchá, jsme unavení ze včerejšího výletu a celého dnešního dne. Ujít šest kilometrů a vystoupat a poté zase sklesat 250 výškových metrů není úplně ideální večerní procházka, ale překonáme se a vyrazíme. Jen Kuba zůstane a hlídá auto.

Zpočátku se cesta vlní mezi pseodokrátery a jezírky. Teprve, když dojdeme na úpatí sopky, začne mírně stoupat obklopena zelenými keři a vítr, který doposud foukal, se utiší. V tu chvíli se poprvé setkáme s tvory, kteří oblast jezera Mývatn obývají v hojném počtu a kteří mne od návštěvy tohoto regionu odrazovali od chvíle, kdy jsem se o jejich existenci dozvěděla. Jméno jezera je dokonce odvozené od názvu tohoto hmyzu. Jedná se komárům podobný druh hmyzu – pakomáry, kteří sice neštípou, ale člověka milují natolik, že mu chtějí být, co nejvíc nablízku. Obklopí ho v celém hejnu, sledují jako stín, ale nejhorší je, že si sedají na tvář, lezou do očí i do nosu. V obchodech se prodávají speciální síťky přes obličej, ale nejúčinnější zbraní je silný vítr, který je odfoukne. My jsme doposud měli štěstí, vítr fučel dostatečně, jen tady v husté zeleni si na chvíli užijeme jejich společnosti. Jakmile vystoupáme kousek výš, tam, kde už mezi kamením rostou jen trsy drobných květin, se vítr opět chopí příležitosti a pakomáry odvane do dáli.

Cestička po prudkém svahu sopky stoupá serpentýnami a je značená jako všude jinde na Islandu dřevěnými kolíky se žlutě natřeným vrškem. Joli je z nás nejrychlejší a zastavuje, jen když ji na ni zakřičíme: „Pauza!“ Jinak by na vrchol vylezla na jeden zátah. My s Jankem nejsme nijak trénovaní, v kolenou a stehenních svalech cítíme včerejší výlet, dáváme si na čas. Aspoň mám dost času studovat rostlinky, které rostou mezi sopečným štěrkem. Kromě fialové mateřídoušky neznám žádnou z nich jménem, ale se všemi jsem se už tady na Islandu několikrát potkala. Připomínají mi plicník, sasanku a mydlici. Nejvíc mne překvapí, že samotný vrchol sopky je hustě porostlý trávou a jinou zelení. Po kilometru stoupání mezi kamením jsem to opravdu nečekala. Výhled by byl dechberoucí, kdyby nebylo zataženo, takhle je jen zajímavý. Joli později ohodnotí tenhle trek 6 body z 10.

Pakomárů je tam fakt hodně, když zrovna chvíli nefouká.

Při zpáteční cestě nám holky nám utečou. Já jdu jako poslední a chvílemi zastavuju, abych vyfotila Janka, kterému na zádech září batoh s oranžovou pláštěnkou. Jednou mi podklouzne noha a upadnu, ale naštěstí se mi nic nestane. K autu, kde čekají tři hladové děti, dorazím v pořádku a mohu se tak hned vrhnout do přípravy večeře. Není nic rychlejšího než chleba ve vajíčku. Rozklepnout dvě tři vejce do misky, nakrájet chleba na plátky, vhodit ho k vajíčkům, rozpálit pánev a opéct na ní krajíčky z obou stran. První tři kousky jsou hotové do pěti minut, ani čínská polívka není rychlejší.

Vprostřed večeře najednou někdo zaklepe na dveře. Je to ranger, který se nás ptá, jestli náhodou nemáme v plánu tady na parkovišti strávit noc. Odpovídáme, že jsme se právě vrátili z treku na sopku a po večeři budeme pokračovat do kempu. Ranger se rozloučí, my dojíme, umyjeme nádobí a vyrazíme na do kempu v Akureiry.

Naše auto na parkovišti u sopky Vindbelgjarfjall.

Nezjišťovali jsme si, jak to na Islandu je s kempováním na divoko, ale tak nějak jsme vytušili, že se očekává, že noc se tráví v kempu. Na parkovištích u turisticky zajímavých míst je často cedulka s přeškrtnutým stanem a obytným autem nebo je tam přímo napsáno, že se tam nesmí zůstávat přes noc. Kempy jsou tady téměř na každém rohu a ceny jsou rozumné (1500-2500 ISK (tj. 250-420 Kč) za osobu, plus lázeňský poplatek 333 ISK (60 Kč) za celou skupinu). Platí se většinou jen za dospělé nebo starší děti (od 15 let). Za auto ani za stan se nepřiplácí, jen za připojení za elektřinu. Někde bývají zpoplatněné sprchy. Všude jsou k dispozici splachovací toalety, umyvadla a dřezy na mytí nádobí, kde v 90 % případů teče teplá voda proudem. Piknikové stoly, popelnice na směsný odpad a koše na plechovky a PET lahve od nápojů bývají také všude. Někde jsou i zastřešené kuchyňky vybavené vším možným od vařiče přes nádobí po židle a stoly. Wifi, pokus nějaká je, bývá jen v okolí recepce. Dobu příjezdu a odjezdu nikdo neřeší. Kapacita je dostačující. S naší kartou za 180 Euro vychází jedna noc na 220 Kč včetně lázeňského poplatku při vyčerpání všech 28 dní. To je opravdu výhodná cena. I když člověk vypotřebuje i jen třetinu nocí (v našem případě 11 z 28) pořád se karta vyplatí.

Tohle je poprvé co nás někdo kontroloval. Okolí jezera Mývatn je místo s velkou koncentrací turistických atrakcí i turistů. Rangerům se vyplatí všechna parkoviště večer objet a zkontrolovat.

Mapa kempu Hamrar u Akureiry.

Do kempu u Akureiry přijedeme sice úplně vyřízení v 11 hodin. Kemp je rozlehlý a skvěle vybavený pro pobyt s dětmi. Objedeme si ho třikrát kolem dokola, než najdeme místo, které se nám líbí.