Zase u moře

St 2.11. v poušti za Antofagasta, 647 m.n.m. (Chile) – začátek trailu El Mirador, PN Pan de Azucar, 185 m.n.m. (Chile)

Celé dopoledne jedeme a jedeme. Krátce se zastavíme u Evropské jižní observatoře ESO ( www.eso.org ) na Cerro Paranal, kde několik let pracoval Jankův kamarád. Zastavíme na parkovišti před závorou a z dálky koukáme na kopec, kde jsou dalekohledy a teleskopy, a na malé městečko pod kopcem. Dovnitř nás nepustí. Exkurze se konají jen v sobotu a je nutné se předem zaregistrovat na internetu.

Tyhle pomníčky u cest. Je jich tu tolik, že si myslím, že je mají míso hřbitovů. Často na nich nechybí chilská vlajka,

Poté pokračujeme dál směrem k moři. Zastavíme na pláži kus za první vesnicí. Je tam tak krásně. Slunce svítí, vítr fouká, moře hučí. Připravím rychle oběd (chleba ve vajíčku), najíme se a pak upeču buchtu s podle receptu na muffiny. Do těsta přimíchám borůvky. Pak se jdu projít a když se vrátím buchta je akorát upečená. Trochu popraskala, ale je když ji ochutnáme, je vynikající. Takhle dobré těsto se mi ještě nepovedlo. Tohoto poměru surovin se budu držet.

Chleba ve vajíčku je nejrychlejší oběd vůbec.

Na pláži je vyplavená spousta mušlí, skořápek z mořských ježků a také kousků krabů všech velikostí. Kuba si jednoho celého vyschlého kraba uváže na provázek a roztočí ho nad hlavou. K moři jsem se těšila, chtěla jsem s dětmi tvořit obrázky z plážových nálezů inspirované instagramovým účtem @traighalba. Týna a Kuba se toho chytnou, každý si nasbírá svůj materiál a pak tvoří. Týna začíná s mořskými ježky, ale nakonec vytvoří dva krásné obrázky s mušlemi. My s Kubou sbíráme krabí klepítka a pak je skládáme podle velikosti. Kuba na tvoření moc není, ale tohle baví i jeho. Sbírat klepeta, odlamovat nadbytečné části a pak je srovnávat, který krab měl větší klepítko.

Týna skládá.

Kubův výtvor.

V době našeho oběda na pláž přijede menší bílé auto se dvěma, možná třemi muži. Jak pořád vařím a uklízím nemám moc času je pozorovat, jen si všimnu, že dva z nich se jdou k vodě a dokonce to vypadá, že se chtějí koupat. Nakonec to ale vzdají a vrací se zpět, nasedají do auta a odjíždějí. Pak Kuba hlásí, že uvízli v písku a že se tomu nediví, když jeden z nich je takový tlusťoch. Pořád myju nádobí, když slyším, že jeden z nich nás přišel požádat o pomoc a že janek s Kubou vyrážejí tlačit. Nakonec jen obyčejné tlačení nestačí, je třeba (poprvé) využít naše záchranné vyprošťovací desky TRED Pro, vyhrabat díru pod koly auta, desky tam vložit, natlačit auto na desky (s tím pomáhá hrdě i Kuba) a pak už to auto chytí a je odjede.

Tohle odpoledne na pláži bylo tak krásné. Slunce, moře, tvoření, pečení, procházka ve dvou. Takhle nějak jsem si tu naši cestu kolem světa představovala.

Kolem čtvrté odjíždíme, přejíždíme asi 150 km do národního parku Pan de Azucar (Cukrový chléb). Cesta ubíhá rychle, silnice jsou tu velmi kvalitní. I ten poslední úsek cesty, který vede parkem po silnici z udusané hlíny. Zastavíme na parkovišti u vstupu na trail, který chceme zítra ráno ujít. Nic dlouhého celkem pět nenáročných kilometrů.

K večeři mělo být pečené kuře, ale když dám maso do trouby a čichnu k němu, cítím, že už to není ono. Musím ho tedy všechno vyhodit a vymyslet něco jiného. Upeču obyčejný quiche, jen bez těsta. Děti to nejedí (mají místo toho rýži s brokolicí a sýrem), ale nám s Jankem to chutná. Kuře bude zítra, pokud se nám podaří někde sehnat maso.

Když už je tma, jdu ještě naposledy Joli ven na záchod. Rozsvítíme jí venkovní světlo, Kuba chce jít taky, ale ještě se zdrží a kouká ven ze schůdků a křičí: „Vlk, je tam vlk.“ A má skoro pravdu – asi 30 metrů od auta jsou dvě malé pouštní lišky. Děti jsou nadšené, že viděli lišku.