Nákupy v Calamě a obratník Kozoroha

Út 1.11. v poušti mezi Calama a San Pedro, 2600 m.n.m. (Chile) – v poušti za Antofagasta, 647 m.n.m. (Chile)

Být v zemi jako je Chile má své výhody i nevýhody. Dnes si užíváme těch výhod a nakupujeme v nákupním centru. Po dvou měsících v chudých zemích je to dost zvláštní zážitek. Naposledy jsme byli v opravdovém shopping centru v Kartageně v Kolumbii na začátku září. Je tedy velká událost navštívit takové místo a užít si nakupování ve velkém, dobře zásobeném supermarketu a moci se porozhlédnout po menších obchodech.

Ráno se probudíme v poušti. Po snídani vše sbalíme a přejedeme na parkoviště před nákupním centrem v Calamě. Tohle město nemá dobrou pověst, není dobré nechávat auto na parkovišti nehlídané, takže se zase jednou dělíme na dvě skupiny. My holky jdeme nakupovat potraviny, kluci jednou pro vodu a benzín. Tím, že máme oba s jankem přístup k internetu, můžeme si volat a pasát průběžně, což je fajn, protože se nemusíme domlouvat na přesný čas a místo a můžeme si nakupování užít.

Zatímco v Peru a Bolívii bylo nakupování relativně jednoduché, nebylo z čeho vybírat, v tady v Chile v obchodě plném zboží je to zase jednou náročné. Jen výběrem mouky strávím několik minut. Chtěla bych úplně obyčejnou hladkou mouku – jen pomletou pšenici, ale to tady nevedou. Do všech muk se přidávají vitamíny. Často jsou mouky bělené. Mouky také často obsahují kypřící prášek do pečiva. V USA se jim říká Self raising, v Peru Con Preparados a tady zase jinak . Než se v tom všem zorientuji a vyberu mouku bez kypřícího prášku a bez bělidla, chvíli mi to trvá.

Másla jsou zase všechna se solí. Během chvíle najdu máslo bez laktózy, ale se solí. Nakonec najdu i to nesolené, ale trvá mi to dalších několik minut. A takhle je to se vším.

Domy v Chile mají omítku. Děti jsou z toho úplně unešené.

Docela často jíme párky, ale já nemám ráda kečup a dávám přednost hořčici. V Česku kupuji obyčejnou plnotučnou, ideálně bez konzervantů. Tady v Chile jsou na výběr tři značky – místní, americká a francouzská. Studuji jejich složení. Ta místní podle etikety obsahuje, kde co, jen hořčičná semínka ne (ale možná se pletu). O té americké vím, že mi nechutná, i tak si čtu složení. Na prvním místě je ocet, který nemám ráda, tak je mi hned jasné, proč mi tahle hořčice nechutná. Francouzskou studuji jen pro srovnání – balení je moc velké a stojí třikrát tolik než druhé dvě značky. Odcházím tedy bez hořčice. Snad někde narazím na menší balení francouzské dijonské.

Zatímco já nakupuji hlavně na vaření, holky vybírají hlavně pro sebe – sušenky, tyčinky, lupínky, nutela apod. Máme skoro plný vozík. Jsem ráda, že se mi podaří zaplatit platební kartou.

Když vyjdeme ven na parkoviště, je nádherně teplo. Janek s Kubou akorát přijíždějí. Všichni vynosíme věci z vozíku do auta a pak Janek vezme děti do sushi restaurace v nákupním centru. Já mezitím celý nákup pěkně v klidu a soustředění uložím na místo. Když mám vše hotové. Vrátí se zbytek s obědem a společně se najíme v autě.

Recyklační centrum na parkovišti. Bohužel byl zavřené.

Po obědě vyrazí Janek s Kubou a koupí si oba nové sluneční brýle a holky si koupí něco v papírnictví. Pak necháme děti v autě a já si koupím rtěnku (to je asi ta největší blbost, co si koupím, mám už od Cuzca rozpraskané rty a nic na to nepomáhá) a Janek pivo a nějaké salámky.

Celé odpoledne jedeme směrem na jih. Přejedeme obratník kozoroha. Na svačinu zastavíme na benzínce, kde jsou zdarma sprchy. Všichni se umyjeme. Kluci studenou, holky teplou.

Obratní Kozoroha.

Na noc zastavíme v poušti. K večeři jsou hamburgery. Když všichni dojíme, když umyju nádobí, jdu se na chvíli sama projít, abych lépe vytrávila. Slunce právě zapadlo a trochu se bojím, že bude brzy tma, tak nejdu daleko. Překvapivě se ale stmívá velmi pomalu, což je moc příjemné.