Zase celý den prší
Čt 9.2. Bathrust Panorama Holiday Park, Bathrust, 720 m.n.m. (New South Wales, Austrálie)
Co napsat ke dni, kdy skoro celý den prší, slunce se v podstatě neukáže a na Austrálii je nezvyklá zima, a vy ten den trávíme v maličkém camperu, kam se sotva vlezete na spaní, ale během dne je to téměř k nepřežití? Snad jen, že to bylo nadmíru náročné a že jsme vděční, že následující den už zase svítilo sluníčko.
Deštivé počasí je občas fajn, pokud má člověk dost prostoru, kam se může uchýlit a nepříznivé počasí tam přečkat. Jenže to my nemáme. Máme sice přístřešek, ale pod něj schováváme stan, aby do něj nepršelo. Plážový stan, který jsme dostali od Kena a Jenny v Brisbane, je akorát tak velký pro jedno dítě (ale vypsali jsme se tam i my dva s Jankem), poskytuje bezva ochranu před sluncem i nejrůznější havětí, problém je v tom, že není nepromokavý a nám tu letos hodně prší. Výhodou je, že po složení je maličký a skládá se velmi snadno a rychle. Jsme rozhodnutí to s ním nějak vydržet.
V kempu je velká společenská místnost, problém je v tom, že tam nedosáhne wifi, která je naopak v autě velmi rychlá. Holky wifi potřebují na učení.
Kubovi dnes není dobře – spustila se mu rýma a celý den stráví zalezlý na horní posteli, kde si střídavě čte, poslouchá audioknihy nebo hraje na mobilu. Kdyby pořád neposmrkoval, v podstatě bychom o něm nevěděli. Takhle mu každou chvíli podáváme kapesníky a nutíme jej smrkat, což on hystericky odmítá, protože má pocit, že po vysmrkání má nos ještě ucpanější (pamatuji si, že když měl jako miminko rýmu, vytrvale odmítal dýchat pusou a i když měl nos nejucpanější, snažil se dýchat nosem, takže v podstatě celou noc posmrkoval a já nemohla spát, jediné, co pomáhalo, bylo otevřít okno a vpustit do místnosti chladný vzduch).
Celý den je tím deštěm poznamenaný. Ono bylo těžké zvládat upršené dny i v našem vlastním obytňáčku, ale tady v tom malém camperu jsou náročné i dny, kdy svítí slunko. Auto je totiž o hodně menší a Janek, Týna i já jsme z něho poněkud nešťastní. Věci se nám sem vlézají tak tak, ale máme k nim často obtížný přístup. Vařit v kuchyni se mi skoro ani nechce, neteče nám teplá vody, nemáme nádrž na šedou vodu, vše se řeší lavórkem, který musím chodit vylévat, nádobí mám nepohodlně naskládané u země. Každá činnost tak déle trvá.
Když je nás v autě víc, v podstatě tam není k hnutí. Pořád se musíme vyhýbat jeden druhému. Přitom z našeho auta jsme na to byli zbylí, ale tady nám to nějak nejde. Pořád si říkám, že si na to musíme nějak zvyknout. Pomůže dělat většinu činností venku a snad se to i naučíme a ty zbylé dva měsíce zvládneme v pohodě, ale musím přiznat, že je to hodně náročné a stojí nás to spoustu sil.
Odpoledne, když chvíli neprší, se jdeme s Týnou projít po okolí kempu, ale chodíme po širokých ulicích mezi rodinnými domy. Chodníky tu nejsou. Nikde nic zajímavého k vidění. Takové satelitní bydlení jako někde za Prahou, bez nějaké osobité atmosféry. To nás ani jednu nebaví a vracíme se z procházky míně vydeptané.
Nakonec ten den nějak přežijeme. Po večeři si přečteme jeden z komentářů k novým článků na blogu – je to odkaz na pořad České televize Objektiv, kde je krátká reportáž o Fraser Islandu. Díváme se na ni všichni společně a děti reportáž nahlas komentují (pořad se nám trochu seká, protože wifi nestíhá a tak mají na komentáře dost prostoru). Když se mluví o vraku lodi Maheno, Týna poznamenává: „Je mi líto, jestli s sebou měli nějaké děti, které taky nemají rády, když rodiče natáčejí.“