Za sluncem

Ne 14.7. kemp Tjaldsvæðið á Skörðum (Island) – 317 km, 5 hod 37 min, celkově 3564 km - Skagaströnd (Island)

Ráno je nad námi zataženo a před námi 300 km. Vypadá to na další den strávený v kabině auta jízdou z místa A do místa B. Vyrazíme na trasu. Už mi hodně chybí chození a když kouknu na Instragram a vidím, že jiní čeští cestovatelé, kteří jsou zrovna jako my na Islandu, zvládli další trek (a ještě jim u toho svítilo sluníčko), rozhodnu, že i my dnes vyrazíme na krátký pěší výlet. A to hned teď. Nebudeme to odkládat na odpoledne. Takže zavelím: „Otoč to zpátky. Právě jsme projeli kolem parkoviště na začátku treku.“ Janek otočí auto. Než se děti vzmůžou na odpor, už vyrážíme řádně obutí a oblečení na sedmikilometrový trek Lambagilseyrar.

Vydáme se k jezeru a pak pokračujeme podél něj. Do cesty se nám postaví potok. Je moc široký na to, aby se dal přeskočit, a moc hluboký na to, aby se dalo přejít po kamenech. Navrhuji, že ho přebrodíme a hned si zouvám boty abych šla příkladem. Kuba a Týna mne následují. Janek potok přeskočí jelením skokem o kus níž po proudu, Joli jej překoná v jiném místě bez zouvání pohorek.

Jankův jelení skok.

Jaký otec, takový syn.

Osušíme si nohy šátkem, který jsem si sundala z krku, obujeme boty a pokračuje dál po pěšině vedoucí nad jezerem. Narazíme na další potok tak široký a hluboký, že boty si tentokrát sundají i Janek a Joli, která celou dobu nadává, co jsem to vybrala za trasu. Naopak Kuba a Týna si brodění užívají a berou ho jako dobrodružství.

Zase se obujeme a chceme se vydat dál po pěšince značené dřevěnými kolíky s červeně natřeným vrškem. Jenže nejbližší kolík je zpola zatopený jezerem. Následující také. Několikadenní deště zvedly vody jezera asi o metr a zatopily cestičky vedoucí těsně nad její obvyklou úrovní. Co teď? Rozhodneme se pokračovat mimo pěšinu. Ujdeme pár desítek metrů po holé kamenité ploše, než narazíme na neproniknutelnou hradbu hustých zelených keřů. Je nám jasné, že dál se bez mačety nedostaneme. Vzdáváme to a obracíme se zpět. Přebrodíme znovu oba potoky a vrátíme se k autu.

Přejedeme jen pár kilometrů zpět po silnici na jiné parkoviště, označené cedulí slibující tůň s termální vodou. Sejdeme po kamenných schodech vedoucích z parkoviště směrem na mořskou pláž a po pravé ruce vidíme díru vykopanou ve skále, kde už odpočívá několik dalších lidí.  Pořád je chladno, chvílemi lehce mrholí, ale v tůni je dobře. Jen Kuba má potřebu vylézat ven a chladit se v ledovém moři.

Tůň se teplou vodu na mořském břehu.

Celý zbytek dne pak sedíme v autě a míříme na východ, pryč ze Západních Fjordů. Za sluncem a teplem. Odpoledne po dlouhé době spatříme kousíček blankytně modrého nebe vprostřed šedých mraků a později i slunečními paprsky osvětlenou krajinu. Krásné počasí na nás počkalo a mělo by být s námi následující dva dny.

Takových to mostů přes řeky a potoky vidíme během cesty spoustu. Silnice dříve vedla přes ně, než ji postavili kousek vedle.

Ach, kousíček modrého nebe.

Mytí auta je na většině míst zdarma, což se hodí, protože je to potřeba poměrně často.

Cesta za modrým nebem pokračuje.

Poslední večeře z mražené tresky. Děkujeme Dave za vynikající zdroj bílkovin.

Stokorunové mince na zaplacení pračky, sušičky i sprch nám rozměnili správci kempu. Jde za ně zaplatit i kartou.

Sluncem zalitý kemp v Skagaströndu.

Západ slunce. To se na Islandu v první půlce července jen tak nevidí.