Papuchalci
So 13.7. kemp Melanes - 122 km, 4 hod 17 min, celkově 3246 km – kemp Tjaldsvæðið á Skörðum
V noci se probudím, potřebuju na záchod. Jak přelézám Janka, abych se dostala z postele, ucítím na jeho peřině studený mokrý flek. Hned je mi jasné, co se děje. Zase nám protéká střešní okénko. Nestává se to často, jen když hodně prší a když zároveň stojíme úplně rovně. To se potom na střeše udělá kaluž vody, která nemůže odtéct, a tak nějakou drobnou dírkou začne prosakovat do střešního okna. Kapky studené vody pak kapou dolů na postele. Situace má jediné řešení. Janek vstane, vyleze nejen z postele, ale i z auta a v kabině trochu opustí z jednoho z měchů. Auto se lehce nakloní, kaluž vody může odtéct a nepříjemná studená sprcha se tím vypne. Přitulím se zpátky ke Kubovi, který večer odmítl spát v kabině, a Janek si lehne nohama k našim hlavám. Je půl šesté, na vstávání je příliš brzy.
Prší, prší a prší.
Nejhorší počasí na Islandu posledních pár dní v Západních Fjordech, kde se právě nachází.
Opravdu vstáváme až o půl desáté islandského času, tj. o půl dvanácté toho českého. Děti by chtěly spát až do jedenácti, argumentují tím, že mají prázdniny, ale já se děsím návratu domů, kdyby budeme muset zase vstávat před sedmou, tj. před pátou toho islandského. Čeká nás pětihodinový časový posun, co se budíčku týče.
Výhodou dešťů je to, že vodopády mají víc vody.
Počasí se oproti včerejšku zlepšilo. Už tolik neprší a nefouká. Chvílemi dokonce jen lehce mrholí. Po snídani si jde Týna zaběhat a Kubu odešleme do kempové kuchyně umýt nádobí. Vrátí se po půl hodině a opatrně přiznává, že ho to vlastně bavilo. Všechno pobalíme a vyrážíme na útesy Látrabjarg, které se nacházejí na nejzápadnějším výběžku Islandu. Je to jen 50 km daleko, ale cesta tam je v průvodcích popisovaná jako „obtížně sjízdná nezpevněná cesta“. Varoval nás před ní i Islanďan David, ale Janek zjistil v TripAdviseru, že recenze z posledního roku ji nepopisují tak zle, jako recenze z roků předchozích. To nám dodalo odvahu se za papuchalky vydat.
Pozor na ptáky.
Skutečnost je taková, že silnice je opravdu nezpevněná, místy z jedné strany na druhou pokrytá kruhovými výmoly naplněnými oranžovou vodou. Těch 48 km jedeme 2 hodiny a 6 minut, ale není to tak zlé, jak jsem si představovala na základě informací v průvodcích. Buďto v průvodcích poněkud přehánějí, nebo silnici během posledního roku opravili.
Čtyřicet osm kilometrů za dvě hodiny a šest minut. To nám silně připomíná Střední Ameriku.
Na parkovišti nahoře na útesu Látrabjarg lehce mrholí. Ven nás to vůbec neláká, nad hlavami se nám valí mlha a ta hrstka lidí, která se venku pohybuje, je navlečená do mnoha teplých vrstev zakončených nepromokavou bundou. Rychle uvařím k obědu druhou třetinu mražené tresky od Dava, hrášek a rýži. Pak ještě chvíli sbíráme síly, než na sebe navrstvíme teplé oblečení a vyrazíme za papuchalky.
Nemůžu se jich dočkat, a tak nečekám na ostatní a vydám se na kraj útesu, na místo, kde dva lidé pozorují něco v trávě. Asi metr za lankem nataženým mezi nízkými kůly končí pevná země a následují kolmý sráz. Na posledních dvaceti centimetrech nad propastí sedí dva černobílí ptáci s oranžovými zobáky – papuchalci. Začnu se usmívat. Naživo jsou daleko úžasnější než na fotkách. Snoubí se v nich roztomilost tučňáků s barevným kouzlem papoušků. Chvíli po mě dorazí Janek a také jemu, který není kdovíjaký zvířecí fanda, vyloudí pohled na papuchalky úsměv na tváři. Začneme si je fotit a natáčet, a když dorazí děti vydáme se společně asi kilometr podél útesů.
Kromě papuchalků na útesech Látrabjarg hnízdí několik dalších druhů mořských ptáků. Pozorujeme, jak létají kolem skal, a usoudíme, že papuchalčí styl letu je jednoznačně nejvtipnější. Jejich křídla jsou nepoměrně malá vzhledem k jejich baculatému tělíčku. Když letí divoce jimi máchají a jen těsně nad pevnou zemí je roztáhnou naplno, přestanou jimi na chvíli pohybovat, využijí vzdušných proudů a lehce přistanou. Jejich zářivě červené nohy s plovacími blánami kontrastují se zelenou trávou. Papuchalci si z nás nic nedělají, chvíli posedí, sem tam uždibnou kousek trávy a pak nenápadně zmizí v podzemní noře.
Kšiltovka se do deště osvědčila. Sice při jejím nošením vypadám směšně, ale jsem ráda, že mi neprší do očí.
My s Jankem se vydržíme papuchalky kochat skoro dvě hodiny. Pak si dáme pauzu, než ještě jednou vylezeme ven do toho mrholení. Mraky nad námi snad ještě zhoustly a je moc tma na focení.
Před námi jsou ještě dvě hodiny jízdy po udusaném štěrku, během kterých si všímáme nebývalého množství vody v krajině. V oblasti Západních Fjordů v průběhu posledních dní napadla spousta vody, která teď stéká z vysokých kopců do moře. Vznikají přitom nové malé vodopády a ty stabilní jsou mohutnější než obvykle. Z potůčků se stávají potoky a z potoků dravé říčky. Dole pod kopci se příkopech podél silnic i jen tak v krajině tvoří obrovské kaluže až malá jezírka průzračné vody.
Na noc zastavíme v maličkém kempu hned u silnici. Tvoří ho jen štěrkový plácek s budkou se splachovacími záchody. Platí se přes PayPal, ale na místě není skoro signál, a tak to necháváme na zítřek.
Večer, když se děti ukládají ke spánku, zavládne v našem obytném autě tak příjemná atmosféra. Děti vzpomínají na zážitky ze svého „dětství“ a mne to krásně hřeje u srdce.