Z Brna na severozápad

Slunce nám praží čelním sklem do kabiny celé odpoledne. Venkovní teplota dosahuje 35°C. Klimatizace nefunguje. Potím se vzadu na šíji. Voda se odpaří a krystalky soli mne nepříjemně hryzají do jemné kůže. Pokaždé když zastavíme na benzínce, opláchnu si obličej i krk, abych se zase za chvíli začala v rozpálené kabině potit. Míříme do přístavu na severu Jutského poloostrova, kde se nalodíme na trajekt a za dva dny přistaneme u Islandu. Tam klimatizaci potřebovat nebudeme.

Těším se na ochlazení, divokou přírodu i zajímavé geologické jevy, ale hlavně na to, že budeme konečně spolu a že na tři týdny hodím část starostí za hlavu. V domě, kde žijeme, se děti po příchodu ze školy zavřou každý do svého pokojíčku a vycházejí ven, jen když si jdou pro něco do ledničky. Celá rodina se scházíme jen u večeře a mně chybí jejich společnost. Těším se na společné jídlo třikrát denně, na povídání před spaním i delší přejezdy, kdy děti budou s Jankem diskutovat o historii a politice. Na jejich věčné handrkování, pubertální obracení očí v sloup a neochotu s čímkoliv pomoci raději nemyslím.

Během dopoledne a brzkého odpoledne jsme se doma chystali na odjezd. Domem voněla čerstvě upečená sekaná a Honzovy buchty, řízky se v lednici chladily už od včerejška. Janek připravoval auto, já domácnost. Děti se nudily a více či méně ochotně pomáhaly. Nikam jsme nespěchali. Dnešním cílem je vyjet z Brna na severozápad a pokračovat v jízdě zhruba do půlnoci. Kam dojedeme, tam dojedeme.

Vybalování ovoce, zeleniny a dalších potravin koupených těsně po odjezdu z domova.

Cesta do Prahy trvá nezvykle dlouho. Jednak proto, že ještě cestou nakupujeme v supermarketu čerstvé ovoce a zeleninu, jednak proto, že ideální rychlost pro obytňák je stovka. Kousek před Prahou mi Joli nastaví před obličej mobil, chce prodloužit časový limit. Jenže já si myslím, že by mohla chvíli koukat z okna, a tak ji odmítnu s tím, že jí ho prodloužím až za Prahou. Nakonec mne obměkčí ještě v ještě v Praze, ale dávám jí jen 15 minut. Když mi zase beze slova strčí mobil před nos, zrovna vidím za oknem po pravé straně charakteristický obrys našeho nejslavnějšího kopce. „Joli,“ ptám se, „jak se jmenuje tahle hora.“ Mohla bych říct kopec, ale schválně napovídám už v otázce. Kuba vykřikne: „Sněžka.“ Joli obrátí oči v sloup, směje se a správně odpoví, že Říp. Prodlužuji jí časový limit na dalších 15 minut. Za čtvrt hodiny se před námi rýsují kužely vyhaslých sopek. Joli mi strčí mobil před oči a já se trochu škodolibě ptám: „Co je to před námi za pohoří?“ I tentokrát se jí snažím pomoci vhodně voleným slovem, ale Joli se jen bezradně směje. „Jsme kousek od Teplic,“ napovídá Janek.  „Já vím, já vím!“ hlásí se o slovo Kuba. „Teplý hory.“ Když se před námi objeví val Krušných hor, už se neptám. Děti mají mobily pro nevhodné chování zabavené.

Řízek s chlebem ke svačině i večeři.

Za hraničním přechodem do Německa projíždíme kolem policejní kontroly. Zbystřím a hlavou mu proletí obava, že nás budou chtít vážit. Náš obytňák je notně přes limit 3,5 tuny i v prázdním stavu. Tahle plně naložení vážíme ještě víc. Ale mladý německý policista nám jenom ukáže palec nahoru, jakože máme hustý auto a můžeme pokračovat.

Monotónní německá krajina. Borové lesy, pole, louky, rovina, ze které ční větrné elektrárny.

Mineme Drážďany. Joli usne, Kuba si čte. Celý ten rok a čtvrt po návratu z naší cesty kolem světa knihu skoro neotevřel. Kámoši, počítač a televize dostali pokaždé přednost. Ve škole do čtenářského deníku zapisoval knížky, které přečetl během cestování - Lovce mamutů a první tři díly Harryho Pottera. Včera jsem schválně do deníku nakoukla, abych zjistila, který díl mu sbalit s sebou na Island. Když se během jízdy po zabavení mobilu začal nudit, vytáhla jsem připravenou knihu z bedny mezi sedadly.

Za okny ubíhá monotónní krajina s borovými lesy, zlátnoucími poli a větrnými elektrárnami. Kuba čas od času nadšeně komentuje něco v knížce. Na odpočívadle si dáme k večeři řízky s chlebem a kyselými okurkami, poté děti usnou na zadním sedadle. Když projedeme Berlínem, je po jedenácté a Janek se cítí unavený. Na první benzínce za městem zaparkujeme mezi kamiony. Přenosíme, co se dá do kabiny, nachystáme spaní. Děti v polospánku přelezou do budky a pokračují na palandách ve spánku. Všechno jde podle plánu.  

Noc mezi dvě kamiony.