White Sands - den druhý

Ne 14.3. Holloman Lake (Nové Mexiko) - White Sands - Holloman Lake (Nové Mexiko)

Dneska budu stručná. Začínám být z toho každovečerního psaní unavená. Chodím spát poslední a ráno většinou předposlední vstávám. Janek zase naopak vstává první, díky čemuž máme skoro denně krásné fotky ze svítání.

Kousek za jezerem začínají duny White Sands, pak je dlouho rovná poušť a za ní hory.

Ranní kafe u jezera. Fotila jsem jen takhle ve dveřích, venku byla docela zima. Příště vylezu ven. Slibuju.

Německá rodina s profi přestavěným Sprinterem.

Ráno po snídani se chystám psát jeden email, když v tom u nás zastavuje německá rodinka, která podobné auto, které si stejně jako my nechali poslat z Evropy lodí. Už jsme se s nimi několikrát na cestě potkali, ale nikdy se nedali do řeči. Teď řečníme snad hodinu a půl. Týna je ráda, že může potrénovat angličtinu a Kuba si zase hraje s jejich pětiletým synem bez ohledu na to, že si kluci vůbec nerozumí. Puzzle se dá stavět i beze slov. Stejně jako kopat jámy v písku později v dunách. Kubovi se u Němců v autě líbí, tolik, že s nimi jede těch ani ne pět minut k návštěvnickému centru White Sands (pochopitelně, že ve vlastní autosedačce). Kubovi kamarádi na cestě hodně chybějí, tak jsme moc rádi, že má konečně někoho k sobě.

Němci mají naplánovanou podobnou trasu jako my. Určitě se na cestě ještě potkáme. tento den ale trávíme hodně spolu.

Takhle vypadá cesta v národním parku. Jede se po udusaném sádrovém písku. Po normálním křemenném písku by to nešlo, ale ten sádrový se chová jinak.

Sádrovcový písek má jiné vlastnosti než ten klasický křemenný. Nejen, že tak nepráší, také se lépe udusává, lépe to na něm klouže a navíc díky tomu, že v sobě zadržuje hodně vody nádherně chladí a na povrchu se nerozpaluje. Je možné si koupit kruhové boby (nové za 25 dolarů, recyklované po předchozím návštěvníkovi za 17) a pak jezdit po donách jako po písku. Našim dětem jedny boby kupujeme, jedny jim půjčují Němci a třetí boby včetně speciální vosku nacházejí opuštěné pod dunami. Navoskované jezdí jako blesk.

Po obědě vyrážíme na výlet po dunách. Vede jimi červenými tyčkami značená osmikilometrová trasa nazvaná Alkali Flat Trail. V létě bych to jít nechtěla, ale teď je příjemně teplo. Jsme poctivě namazaní opalovacím krémem, máme sluneční brýle a někteří i klobouk. Duny jsou narozdíl od těch pískových poměrně pevné, člověk do nich nezapadá a tak není trasa nijak extra náročná. Když to jde, sjíždějí děti duny na bobech.

Sebou bereme jedny boby, které se v případě nouze dají použít ke stínění.

Cesta vede až tam, kde končí duny a začíná rovina, kde roste rostlina zvaná Alkali Sacaton. Dál už vstup zakázán, vojáci tam testují výbušniny.

Cesta zpět je naštěstí kratší než cesta tam. Dětem už pomalu docházejí síly. Není si totiž, kde odpočinout, slunce pálí a nikde není ani kousek stínu.

Kuba odpadá odhodlán zemřít a nechat se v noci okusovat liškami.

Naštěstí je vždy poblíž nějaká duna, kterou je možné sjet dolů.

Po výletě doplňujeme tekutiny a míříme do města Alamogordo. Na benzínce Texaco dobíráme benzín, sprchujeme se a dobíráme vodu do nádrže. Taková pořádná horká sprcha udělá divy. Hned se člověk lépe cítí na těle i na duchu. I přesto už ale na původně plánovaný nákup v supermarketu nemáme síly. Stmívá se. Přesouváme se na noc opět k jezeru. Němci tam už parkují.