White Sands - den první

So 12.3. křižovatka Queen Hwy a Sitting Bull Rd (Nové Mexiko) - White Sands - Holloman Lake (Nové Mexiko)

Když se ráno Janek probouzí v šest, je mu jasné, že už neusne, a tak v pyžamu, vestičce a čepici lítá s dronem. Fotky vyfocené krátce po východu slunce mají zvláštní světlo. V národních parcích je létání s drony zakázané, tady uprostřed ničeho to naštěstí není problém. Navíc tu nejsou i žádné stromy, do kterých by dron mohl narazit, nefouká silný vítr, prostě značka ideál.

Jankovo ranní vstávání má tu výhodu, že nám uvaří horký čaj, ještě než se probudíme. Toto ráno je nádherné, v noci sice zase mrzlo, ale na sluníčku je teplo. Využíváme krásného počasí, osamělého místa a betonového plácku k většímu úklidu auta. Holky jdou běhat, já cvičím, kluci uklízejí. To se nám doma nestává …

Kuba vymetl celou budku i kabinu,

Já jsem se po dlouhé době odhodlala ke cvičení, Při cestování nemám tolik pohybu, kolik bych si přála, navíc jsem těsně před cestou nabrala nějaká kila navíc. Doufám, že se mi aspoň něco podaří shodit kombinací cvičení, výletů a hlídání stravy (to poslední mi moc nejde).

Ráno má jedinou chybu. Došlo nám kafe.

Tak trochu rozstřílená stopka.

Po všech dopoledních procedurách vyrážíme na cestu, Dva dny jsme se s dětmi neučily, je na čase zase trochu pohnout se školou. Míříme do městečka Artesia, kde nabíráme benzín, a pokračujeme dále do města Alamogordo.

Většina pozemků je tu oplocená. Z hlavní silnici, odbočují prašné cesty k jednotlivým rančům.

Obědváme na oficiálním tábořišti v přírodní rezervaci Lincoln National Forest. Jsou tam piknikové stoly, suché záchody (neuvěřitelně čisté s hromadou toaletního papíru) a místa na postavení stanu. Určitě by se tam dalo přespat. My si ale jen ohříváme fazole k obědu. Také se sprchujeme venkovní sprchou, protože je docela teplo. Chtěli jsme využít sprch na benzínce v Artesii, ale žádné tam neměli.

Konzultace nad mapou. S paní z jiného obytného auta si vyměňujeme tipy na zajímavá místa.

Schránky před vjezdem na soukromý pozemek.

Později přejíždíme vysoké hory, kde je místy sníh ve stínu smrků. Také je tam otevřená zasněžená sjezdovka. Po poušti v Texasu nám to přijde trochu jako zjevení. Postupně klesáme z hor skrz skalnaté útesy.

Vyhlídkové místo cestou dolů z hor. Vlevo nahoře pod úzkým pásem hor je vidět ještě užší bílý pruh. To je místo, kam míříme - národní park White Sands (Bílé písky).

Odpoledne asi v 15:30 přijíždíme k návštěvnickému centru národního parku White Sands. Jako obvykle kupujeme pohledy, nálepky a klobouk pro Joli.

Návštěvnické centrum národního parku White Sands je postaveno v místním stylu.

Vybíráme pohledy. Kupujeme deset obyčejných za pět dolarů. Kuba si vybírá měňavé pohledy (jeden za 4 dolary, což předem nevíme, není u nich uvedená cena) - první je s fotkou kojota a druhý s fotografií výbuchu atomové bomby. První atomovku vyzkoušela americká armáda v roce 1945 právě tady.

Pokračujeme po silnici do nitra parku. Vede tam jediná silnici, na vrátnici nám zkontrolují pas do národních parků, který jsme si koupili už na Floridě. Podél té jediné cesty parkem jsou různá parkoviště. Cesta končí obří smyčkou uprostřed dun. My zastavuje u “board walk”, procházíme si rychle tuhle naučnou stezku a pokračujeme na “sunset”, kde bude v pět hodin začínat komentovaná procházka s rangerem.

První zastavení s rangerkou. Bylo to moc zajímavé, na mne trochu moc povrchní, ocenila bych hlubší výklad, ale zase se skvělým přednesem.

Rangerka ukazuje velké krystaly selenitu (odrůda sádrovce), které se působením větru a vody postupně rozlamují na menší a menší kousky, až z nich vznikne bílý písek, který tvoří duny v parku White Sands.

Kuba měl celý výklad na háku. Naštěstí se nenudil, zabavil se v sádrovém písku po svém.

Kreslil a psal.

Přeskakovat místní rostliny.

Krustička na povrchu písku vytvořená kyanobakteriemi, které váží ze vzduchu dusík, čímž zúrodňují půdy pro rostliny. Jako bonus produkují kyslík. Neuvěřitelné.

Komentovaná procházka skončila těsně předtím než zapadlo slunce. Nám s Týnou byla takoví zima, že jsme prchly do auta, Janek zůstal a fotil,

S posledními paprsky světla přejíždíme jen kousíček vedle k jezeru Holloman, což je podle mapy mezi leteckou základnou a raketovým polygonem. Je tady asi dvacet další obytných aut, ale místa je naštěstí víc než dost.

Na noc zůstáváme u jezera Holloman. Ty pouštní západy slunce mají něco do sebe..