Náš první ledovec

Ne 20.11. parkoviště Glacier Exploradores, 122 m.n.m. (Chile)

Podle informací na brance by měl park otvírat v devět hodin, ale teprve v 9:15 brankou projde nějaký rozespalý ranger s hrníčkem kávy v ruce a dřevěnou cedulku hlásající, že je zavřeno, po svém průchodu zase zavěsí zpět. Když ho tam vidím, běžím za ním a ptám se, kdy se otevírá. Řekne, že se zeptá a po chvíli se konečně otevře. My s Jankem jdeme dovnitř, koupíme vstupenky a každému z dětí jednu nálepku do deníku. V parku jsou tři různé stezky a také jedna canopy tour. Dvě z těchto stezek vedou k vyhlídce na ledovec, jedna k řece na druhé straně. Vybíráme si tu delší k ledovci (není to žádná dálka – 1 km tam a jeden zpět).

Dětem se klasicky nikam nechce, raději by si ořezávali klacíky, ale nakonec se přece jen vydáme na cestu. Jak se postupně otepluje (jednak se opravdu otepluje, jednak se zahřejeme chůzí do kopce) odhazujeme svršky Jankovi do velkého batohu, který prozíravě vzal. Půlka trasy je téměř po rovině, druhá půlka šplhá do prudkého kopce. Odměněni jsme výhledem na údolí s ledovcem trochu v dálce.

Po návratu k autu si dáme oběd a poté zajdeme ještě na „pudu trail“ ještě kratší procházku k řece. Je tu docela hustý porost, Kuba běhá napřed a pořád se někam schovává a pak na nás vyskakuje jako puma. Já vyděšeně křičím, což ho motivuje k dalším a dalším přepadením.

Dětem se v Patagonii neobvykle líbí. Asi se tu cítí trochu jako v českém lese – je tu přeci jen docela podobné klima a i když jsou lesy jiné než u nás, tak jsou to pořád lesy se spoustou dřeva. Kuba a Joli objevili malou skládají pilku a také si půjčují nože a pořád něco řežou nebo ořezávají.

Fuchsie magellanská

Cesta zpět do civilizace je pomalu stejně náročné jako cesta na toto místo. Silnici je ve špatném stavu (samá díra, korugace) je třeba jet pomalu a i tak to s námi natřásá. Těch 50 km jedeme snad dvě a půl hodiny, přičemž moc nezastavujeme.

Ve městečku zajdeme nakoupit do malého ale velmi dobře zásobeného obchůdku. Takový rozdíl oproti středoamerickým tiendám, kde vlastně vůbec nic pořádného neměli. Tady mají skoro vše od drogerie po potraviny a nápoje až po domácí potřeby a ručně pletené čepice. Jediné, co nemají, jsou uchošťoury a čerstvé pečivo. Vlastně jsem za to ráda, pečení mne baví a pak si umíchám těsto a pak můžeme vyrazit. Hnětení mohu provozovat i za jízdy :-)

Večer pak upeču pizza šneky a obyčejnou pletýnku, abychom zítra nemuseli hned hledat obchod. Když mám vše hotovo, jdu se projít, stále cítím vnitřní (hormonální) pnutí., Doma bych se zavřela do ložnice a nikoho k sobě nepustila. Takhle chodím podél silnice asi půl hodiny, pak si krátce zacvičím a teprve pak se pustím dopsaní deníku.