Mramorové jeskyně
So 19.11. u řeky Rio Murta pod hřbitovem, Bahía Muerta, 210 m.n.m. (Chile) – parkoviště Glacier Exploradores, 122 m.n.m. (Chile)
Ráno lije jako z konve. Chtěli jsme jet na výlet k Mramorovým jeskyním na jezeře, u kterého stojíme, ale vůbec není jasné, jetsli to bude možné. Takže se holky učí, Kuba píše deník a Janek řeší letenky. Řeší, ale nic nekoupí. Ceny se pořád mění. Před desátou se vyčasí, nejenže přestane pršet, ale vykoukne sluníčko a najednou je krásný den.
Přejedeme do městečka Puerto Rio Tranquilo, kousek před městečkem se zase rozprší a když se jdeme zeptat na výlet na lodičkách musíme si vzít nepromokavé bundy, abychom nebyli mokří než dojdeme do uličky, kde je jeden stánek cestovní agentury vedle druhého. Celkem jich tu je asi deset, všechny nabízejí klasicky to samé a za stejnou cenu. My si vybereme (tak trochu náhodně agenturu, kde mají průvodce mluvícího anglicky. Nejbližší prohlídka začíná za hodinu ve 12:30. Ptáme se, jestli bude lepší počasí a pán nám na mobilu ukazuje, že ano. Nám to moc nepřijde, později odpoledne vidíme, že by mělo být úplně jasno, zato ve 12 je tam ještě déšť, ale slečna, která umí lépe anglicky, nám vysvětluje, že ona tu pracuje měsíc a že je to tady naopak než je člověk zvyklý. Když svítí slunko, začne foukat vítr a na jezeře jsou velké vlny – tj. špatné počasí po jízdu na lodi. Když prší nebo mrholí nebo je zataženo, je jezero klidné – dobré počasí pro výlet lodí.
Děti (hlavně Týna) v autě mezitím připravily oběd – nachystali domácí housky, sýr, šunku, máslo apod. Každý si housky obložíme tím, co nám chutná. Pak si pět minut vydechneme a už se oblékáme na loď. Venku se mezitím vyčasilo. Donutím děti, aby se oblekli v podstatě všechno, co mají – na nohy dvě vrstvy a nahoru mikinu, vestu a bundu. K tomu ještě u stánku agentury vyfasujeme modré nepromokavé pončo a záchrannou vestu ve stejné barvě. Děti se zpočátku dost vzpouzí, když si toho mají obléct tolik a připadají si v tolika vrstvách tlustí jako prase před porážkou, ale pak je začne bavit a užívají si to. Trochu remcají, že je jim vedro, ale na konci vyjížďky jsou vděční, že toho měli na sobě tolik.
Společně s několika dalšími turisty nasedneme do motorového člunu a už míříme na špičku poloostrova, kde se jeskyně nacházejí. Průvodce říká vše nejdřív španělsky a potom anglicky.
Nezajímavější na celých jeskyních mi přijde jejich povrch. Člověk by čekal, že to bude mramor hladký jak dětská prdelka, ale je to spíš zadnice korpulentní dámy s celulitidou. Povrch jeskyní totiž vypadá jako pazourkové pěstní klíny pravěkých lovců – vůbec není vyhlazený ale naopak je plastický, jako by u něj nějaký sochař odštípával jeden centimetrový lupínek za druhým. Snažila jsem je na internetu najít, proč tomu tak je a nikde jsme nenašla vysvětlení, které by mne zcela uspokojilo (nejvíce informací je zde ), každopádně to nějak souvisí s rozpustností mramoru (což je v podstatě uhličitan vápenatý) v jezerní vodě, pravděpodobně i s jeho strukturou a s jezerními vlnami. Jaký je ale přesný mechanismus mi není zcela jasné.
Vidíte ten zajímavý povrch mramorové skály?
Tento sklaní útvar se jmenuje “Kaple”. Konají se u něj svatby.
Odpoledne po návratu z výletu k Mramorovým jeskyním si Janek sedne k počítači a v rychlém sledu koupí velkou spoustu letenek a zaplatí za to velkou sumu peněz. Naštěstí je to suma pořád docela rozumná, protože se mu podaří vybrat takové spoje, kdy jsou ceny nižší než v jiné dny.
To, že jsme neměli letenky na cestu do Austrálie nás docela trápilo. Teď už je máme a víme, kde budeme na Vánoce, kde na Silvestra, o který den přijdeme díky datové hranici, a že podíváme do Los Angeles, které jsme cestou po USA objeli velkým obloukem. Abych Vás nenapínala tak, na Vánoce budeme v Buenos Aires, na Silvestra v Honolulu a přijdeme nepřijdeme o první den roku 2023. Jestli nám tedy letenky nějak nezruší či neposunou a všechno nebude nakonec úplně jinak. Z Japonska v půlce ledna přeletíme přes noc do Kuala Lumpur v Malajsii, kde budeme mít den volno a další noc přeletíme do Sydney v Austrálii. V Austrálii nebudeme víc než 90 dní a pak už hurá domů (možná s nějakou krátkou zastávkou někde cestou, ale opravdu krátkou, protože chceme být doma na oslavu devadesátin Jankovy babičky a děti už asi také déle nevydrží).
Než odjedeme z městečka ještě nakoupíme v supermarketu a dobereme vodu i benzín. V Chile je fajn, že mají všude čerstvé pečivo, které dětem moc chutná. Později u večeře, když si dáváme tyto zvláštní placaté housky, vzpomínáme na USA, kde všechno pečivo bylo vyráběné tak, aby mělo dlouhou trvanlivost. Já jsem (až na naprosté výjimky) ve Státech pečivo vůbec nejedla, protože mi až tak nechutnalo, že jsem ho nedokázala jíst.
Mrtvý les. Řeku tekoucí údolím přehradilo kamení, které se utrhlo ze svahu, Vzniklo tak jezero v místě, kde rostly stromy.
Z Puerte Rio Tranquilo pokračujeme asi 50 km po prašné cestě postupně se zhoršující kvality směrem k místu, odkud by měl být výhled na ledovec. Cestou potkáme naši známou francouzskou rodinku jedoucí v protisměru. Až později, když potkáme německý pár, nám dochází, že by vyhlídka mohla být kvůli stávce rangerů zavřená, ale i kdyby byla, tahle cesta patagonskou divočinou je sama o sobě tak krásná, že stojí za to se projet jen po ní. Naštěstí by tam měly být dvě s různými provozovateli – jedna státní a jedna soukromá. Když zastavíme na parkovišti, jsou oba vstupy k vyhlídkám zavřené - jeden kvůli stávce, druhý kvůli pozdní hodině. To nám nevadí. Teď už je stejně příliš pozdě, dáme si večeři a pak s jdeme s Jankem na chvíli projít.
Opravdová perníková chaloupka. Na fotce to není vidět, ale za ní parkovala pořádná naducaná motorka, jak by řekl náš Kuba.
Joli se na mne často zlobí, protože má pocit, že ji na blogu moc pomlouvám a přitom o sobě nikdy nic špatného nenapíšu (a že prý je toho dost, co bych měla psát). Tak teď napíšu, že mi večer zase jednou ujedou nervy, rajčata a okurky lítají vzduchem a je jisté, že se jelínci pudu nepřijdou pást na travičku na parkovišti, protože jsem je dozajista vyplašila svými hlasitými projevy.
