Výstup na Frenchman Peak (262 m.n.m.)

So 11.3. Lucky Bay Campground, Cape Le Grand National park (Western Australie, Austrálie) - Muglinup Rest Area, Muglingup, 70 m.n.m. (Western Australia, Austrálie

Hned, co jsem tenhle obří žulový balvan čnící z ploché krajiny národního parku Cape Le Grand spatřila, toužila jsem na vylézt až na jeho vrchol. Projížděli jsme pod ním hned při našem první příjezdu do Lucky Bay a já si všimla siluet lidí, kteří na něj lezli. Výstup vypadal přiměřeně náročně – trochu bezpečného lození po skále, které bychom mohli zvládnout i s dětmi. Výškové převýšení není nijak významné.

Frenchman Peak při pohledu ze silnice, která vede pod ním.

Poté, co ráno vše sbalíme a už v devět zamáváme nádherné pláži, přejedeme jen pár kilometrů pod kopec Frenchman Peak. Tam zaparkujeme na malém parkovišti určeném pro automobily těch, kteří chtějí kopec zdolat. Děti trochu vystraší informace na ceduli podle níž by měl cesta tam a zpět trvat tři hodiny a úroveň náročnosti je 5 čili nejvyšší, ale já si říkám, že to jsou nějaké údaje pro australské důchodce a moc jim nevěřím. Mám pravdu. První část trasa vede téměř po vrstevnice, pak se dojde pod tu část žulového hory, která je nejméně strmá a začne se šplhat nahoru. Cesta je značená dřevěnými tyčkami. Pomalu stoupáme vzhůru, není třeba se přidržovat či lézt.

Těsně pod vrcholem je v žulové hoře obrovská díra, kterou je vidět skrz jako oknem. Ten pohled mi úplně vyrazí dech. Díra byla vidět i zespoda a takhle shora je to jiné. Nahoře si chvíli vydechneme a povídáme si. Pak sejdeme dolů. Když si pak o tom povídáme v autě, shodneme se na tom, že nám to oběma připomínalo výstup na Uluru.

Na oběd přejedeme do Esperance. Koupíme si pečivo, přidáme něco z ledničky a je to. Teprve poté nakoupíme v supermarketu. Janek s Joli zajedou pro naftu a vyměnit bombu s plynem, který nám před dvěma dny zcela došel a vařili jsme jen na malém vařiči (resp. jsme vařit přestali a ohřívali jen vodu na čaj a kafe).

Nabírání pitné vody do nádrže i do kanystrů u informačního centra v Esperance.

Výměna plynové bomby, 3,7 kg nám vydrží tak 3 týdny.

Pak se zase vydáme na cestu na západ. Prvních pár kilometrů se ještě držíme oceánu, ale pak se silnice odpojí a vede vnitrozemím. Pláže jsou na podhled nádherné, kvůli nim lidé do Esperance jezdí.

Na noc zastavíme na jednom lepším odpočívadle naproti roadhouse s benzínkou a malým obchodem, kde se zeptám, jestli nemají brambory, protože jsem je zapomněla koupit v supermarketu v Esperance. Prodavačka mi brambory do nese z kuchyně, kde vaří pro hosty restaurace. Tenhle jeden roadhouse je ten nejupravenější, jaký jsme zatím viděli. Není nijak moderní, ale podle množství rostlin zasazených před budovou a podle pečlivě uspořádaných poliček s nabízeným zbožím je poznat, že tu vládne ženská ruka. Parkoviště je prašné. Jsou tu toalety, za dva dolary i sprchy a dětské hřiště s houpačkou.

Pink Lake, co zrovna v tuto roční dobu nebylo pink.

V noci je chladno. Po posledních dvou nocích, které byly teplé, je to trochu nepříjemná změna. Je taková zima, že jdu spát v mikině a zabalím se kolem pasu do ručníku a ještě se přitulím k Jankovi.