Výročí

Čt 17.11. parkovací stání u El Pescador Trail, 101 m.n.m. (Chile) – Mirador Cuesta de Diablo, nad Villa Cerro Castillo, 862 m.n.m. (Chile)

Holky se ráno snaží připojit na on-line hodinu, ale nejde to. Až po chvíli nám dojde, že je státní svátek a škola se tím pádem nekoná. My se ale přesto aspoň chvíli učíme a pak vyrazíme na krátkou procházku, kvůli které jsme strávili noc přesně na tomto místě.

Dle iOverlanderu se odtud lze snadno dostat na krátký trail, který vede podél řeky v Reserva Nacional Rio Simpson. Stačí přejít silnici, udělat pár kroků směrem z kopce a jsme tam. Vlevo od nás vede přes řeku zavěšená lávka. Přesně taková, jakou jsem chtěla už nějakou dobu přejít, ale nikde jsme takovou nepotkali. Všichni ji postupně přejdeme, děti na ní trochu dovádějí. Pak pokračujeme po cestičce, která je tak široká a rovná, že by se po ní dalo pohodlně jet s kočárkem. Je tu i nějaká naučná stezka, ale moc toho nevysvětluje, spíš tak básnicky něco velmi stručného řekne. Pochopíme, že tímto údolím kdysi vedla pionýrská stezka.

Děti nám utečou napřed a dojdou až k rangerské stanici, která střeží normální vstup na stezku. Rangeři stále stávkují, což se projevuje tím, že jsou sice v práci, ale nekomunikují s veřejností. Pozdravíme se s nimi a oni se nad děti slitují a dají jim razítka na nějaké letáčky, takže holky budou mít něco na nalepení do deníku.

Poté se stejnou cestou vrátíme zpět. Joli celou dobu sbírá nejrůznější větvičky. Má s nimi nějaký plán, který nám nechce sdělit.

Dnes je pro nás s Jankem slavnostní den – před devatenácti lety jsme se seznámili. Na výročí a svátky ani jeden moc nejsme, ale výročí seznámení vždy slavíme víc než výročí svatby, což možná to bude také tím, že připadá na státní svátek a máme vždy den volna. Dnes dostanu od Joli kytičku žlutých pryskyřníků a Janek nás všechny vezme na oběd do restaurace ve městě Coyhaique. Restauraci vybere kde jinde než v iOverladeru. Člověk by čekal, že tam najde spíš levnější restaurace servírující velké porce za málo peněz, ale tohle je úplný opak – francouzské veganské a vegetariánské bistro nabízející malé porce za sumy, které odmítám přepočítávat na české koruny (jsem spíš líná než, že by to bylo až tolik peněz).

Kromě dvou žen jsme krátce po poledni v bistru jediní hosté. Janek se ptá na polední menu a když nám slečna servírka španělsky sděluje, jakou dnes mají nabídku, přijde mi to hrozně dlouhé a trochu se v tom ztrácím. Objednáme si to dvakrát a dětem každému také jedno sushi, Týna si přeje noky. K pití si objednáme vodu a nějaké limonády (když se Janek zeptá na coca-colu slečna servírka vyděšeně nadskočí, nekecám).

Při čekání na jídlo sledujeme francouzského majitele restaurace, jak fotí polední menu na sociální sítě. Když před nás postaví talíř se sushi a později i druhý chod, pochopíme, proč bylo třeba tolik slov k jejich popsání. Šest kousků sushi plněného restovanou mrkví a okurkem je ozdobeno grilovaným ananasem a pažitkou a přelito nějakou marmeládou (prostě sushi french style) Druhý chod tvoří smažené quinoové koule plněné houbovou směsí doplněné smetanovou omáčkou z červené řepy. Oba chody nabízejí neobvyklé vizuální i chuťové zážitky. Nám dospělým to moc chutná, Joli vyšťourá že všech kousků sushi mrkev. K obědu má tedy jen rýži s okurkem a řasou nori.

Kdyby náhodou někdo (IK( věděl), jak se jmenuje tento strom, tak prosím o napsání do komentářů.

Dezert si vybíráme u pultu – až na dva druhy se jedná o samé veganské zákusky. Vybíráme si veganský lemon cake a čokoládový muffin a klasicky nezdravý (ale o to chutnější) créme brullé. Lemon cake je vynikající, spodní semínková vrstva je sice trochu tužší, takže trochu bojuju s jejím nakrájením, ale jinak nemá chybu. K tomu si dáme dvě kapučína a užíváme si wifi a tepla restaurace, která se mezitím zapojila místními, kteří přišli na oběd.

Příjemně posilněni na těle i na duchu se projdeme městečkem Coyhaique. Holky si nechají něco vytisknout do školy, nakoupíme v malých potravinách (mají kysané zelí :-) a ve větším dárkovém obchodě (tam mají malé sklenice s francouzskými hořčicemi). Pak se vrátíme k autu na placené parkoviště a vyrazíme na cestu směrem, jak jinak než na jih. Cestou vidíme něco, co vypadá trochu jako ledovec, ale je to prý lavina. Na noc zastavíme na miradoru – místu s nádhernými výhledem do údolí pod námi.

Tohle není ledovec, tohle je lavina.

Ať je to co je to, dá se na to dohodit kamenem

Sedlo Portozuelo Ibanez