Azurové nebe

Pá 18.11. Mirador Cuesta de Diablo, nad Villa Cerro Castillo, 862 m.n.m. (Chile) – 108 km –  u řeky Rio Murta pod hřbitovem, Bahía Muerta, 210 m.n.m. (Chile)

Ráno je nádherně. Výhled z miradoru takhle po ránu je snad ještě krásnější než večer. Nemá cenu ho popisovat, fotky řeknou víc.

Joli má ráno ještě před snídaní jednu hodinu fyziky. Pak se děti učí a Janek chce koupit letenky, které včera vybral. Zrovna když je uprostřed rezervování letenky, zaklepe někdo na dveře. Je to vysoký Čech, který zde už několik žije a viděl na našem autě českou vlajku. Janek vyjde ven a dá se s ním do řeči. Když se po chvíli vrátí, celá transakce se nějak sekne a výsledkem je, že letenky během té chvilky zdraží na dvojnásobek (nekecám), což je dost vysoká suma. Co teď? Takhle drahé je fakt kupovat nemůžeme. Rozhodujeme se, že to necháme na zítra, uvidíme, jestli ceny zase neklesnou. Jsou to ale docela nervy a Janek celý den, když může kouká do mobilu a hledá nějaké jiné možnosti nebo zjišťuje, jestli už cena neklesla (trochu klesne, ale ne na původní hodnotu).

Láká mne vylézt na ten kopec uprostřed údolí, ale když koukám do mapy vidím, že žádná cesta nevede až na jeho vrchol. V mapě si ale všimnu, že kousek dál je nějaké zajímavé místo – malé muzeum a skalní malby. Zamíříme tedy tam. Po dvanácti kilometrech od bočíme na prašnou silnici a ujedeme asi dva kilometry než zastavíme před vstupem na stezku, která vede ke skalním malbám.

Týna si nutně potřebuje zacvičit a tak na ni všichni musíme půlhodiny čekat. Já toho času využiji k uvaření oběda. Když má docvičeno, můžeme jít. Zrovna přijede auto se slečnou, která má na starosti prodej vstupenek. Koupíme se ji tedy (2000 CHP za dospělého, 1000 za dítě) a vydáme se na trasu. Není to nic náročného – asi 650m do mírného kopečka ke skalním stěnám nad námi. Cesta je pojatá jako naučná stezka, přičemž část tabulí je opatřeno překladem do angličtiny. Dozvíme se tak několik zajímavostí o geologii i biologii tohoto údolí.

Pozitivní i negativní otisky rukou. Ty nejstarší jsou staré 3000 let, ty nejnovější pocházejí ze 17. století.

Ledovec, který kdysi byl v údolí, zanechal stopy v podobě skrábanců na kamenech.

Po návratu si dáme oběd. Pak Janek umyje nádobí a já telefonuji babičce a nakouknu do muzea v budově bývalé školy.

Odpoledne už jen jedeme a jedeme. I když mám pocit, že jsme celého odpoledne projezdili, ve skutečnosti jsme urazili jen něco málo přes sto kilometrů. To bude tím častým zpomalováním nebo i zastavováním na focení. Odpoledne si také dáme hodinovou pauzu na břehu řeky. Dostaneme osobní volno a každý si ho užijeme po svém. Joli a Kuba se poslední dobou často baví tím, že si vezmou malou pilku nebo nůž a něco řežou.

Večer zastavíme před městečkem Rio Traquilo, kde bychom chtěli zítra vyřídit pár provozních záležitostí. Schválně si vybereme místo, kde je signál, takže Janek může zjišťovat ceny letenek, které se zase změnily. Některé klesly, jiné stouply.

Tady v Chile je světlo dlouho do večera. Zatímco v Peru slunce zapadalo krátce po šesté a pak už byla úplná tma. Tady se stejně jako u nás stmívá postupně a vidět je až skoro do desíti večer. Je to moc příjemné, nebojím se jím sama na krátkou procházku. Líp se mi i venku cvičí nebo medituje.

Hřbitov nad řekou.

Domečky jako perníková chaloupka - na hřbitově i na vesnici.