Den na nic

St 16.11. kemp Herencia Ventisquero u Parque Nacional Queulat, 29 m.n.m (Chile) – parkovací stání u El Pescador Trail, 101 m.n.m. (Chile)

V 6:00 a poté i v 6:05 zvoní Jankovi budík. Pokaždé ho zaklapne, ale probudí Týnu, která by snad jinak ještě spala. Převleče se a jdu jako obvykle ráno cvičit. Jenže venku jsou místní psi, kteří ji nadšeně vítají a skáčou na ni. Místo, aby je odehnala, nebo se hned klidně vrátila do auta, začne pištět a pobíhat, kolem auta, což si oni vyloží jako výzvu ke hře. Janek vyjde ven a odežene je, ale celý den tím velmi nepříjemně začne. Týna je po ránu ještě ublíženější než obvykle. Já se celou dobu snažím spát, usnula jsem až ve dvě ráno, protože jsem dlouho pracovala na blogu a potom ještě zjišťovala nějaké informace o pobytu v Japonsku a ubytování na Havaji.

Joli by podle rozvrhu měla v 6:35 začínat hodina předmětu označeného jako Pis. Nikdo nevíme, co to je, tipujeme přírodopis, ale bohužel se to nedozvíme, protože hodina je sice v rozvrhu, ale jako on-line není (alespoň) ani dnešek vypsaná. Celé to ranní vstávání tedy bylo zbytečné. Týna si zacvičí a rovnou se vrhne na on-line hodinu fyziky. Pak ji vystřídá Joli, která má angličtinu.

Pak se to zase celé pokazí, protože Joli si vzpomene, že do Japonska poletíme přes Havaj, kam ona za žádnou cenu nechce. Takže teď pro změnu ječí ona. Nenechá si vysvětlit, že je to opravdu na půl cesty mezi Los Angeles a Tokyem a že jsou to Spojené státy nikoliv země typu Kolumbie. Jakékoliv vysvětlování nemá cenu, ona tam nechce a my jsme ti nejhorší rodiče na světě.

Tak to by bylo naše dopoledne ve zkratce. Pak ještě děti nanosí vodu, já poklidím vnitřek, zaplatíme, vyzvedneme vyprané a složené prádlo a můžeme opustit tento kemp, ze kterého máme smíšené pocity. Horká voda ve sprchách a funkční wi-fi (v místě bez signálu) byly super, ale prostředí nám připomínalo Střední Ameriku – drobné kousky odpadků včetně kostí všude po zemi a spousta odložených starých věcí (pádla, zrezivělé auto, …) různě v prostoru. I popelnice, což je něco, co ve Střední Americe neznají, byly tak zmateně rozložené vedle sebe místo, aby stály seřazené do řady a byly označené, aby člověk věděl, co do nich patří. Možná se to jeví jako detaily, ale dělá to špatný dojem.

Cestou na jih míjíme místo, kam jsme včera při procházce došli, a které bylo v mapách.cz označené jako „dolphin spotting“. Spíš jen náhodou se kouknu z okýnka ven na moře a zahlídnu ve vodě dvě hřbetní ploutve, které zase hned zmizí. Janek zastaví a pak sledujeme stádo delfínů, jak krouží kousek pod námi. Zrovna se k nám blíží dva starší manželé na kolech – ukazuji jim delfíny a oni na chvilku zastaví. Díky tomu se dozvídáme, že tu takhle jezdí s nějakou cestovkou. Každý den přes stovku kilometrů. Mají náš velký obdiv. Během následujích několika hodin předjedeme ještě asi dvacítku dalších cyklistů. Někteří jedou už z Buenos Aires a všichni končí v Ushuaia.

Po čase opustíme moře a stoupáme serpentýnami do kopce (a stále předjíždíme americké cyklisty raně důchodového věku). Kolem silnice roste obří kapradí, to je takové krása.

Na oběd zastavíme u jedněch vodopádů – máme zeleninovou polívku bez chaluhy a housky, které jsem upekla. Chtěla jsem vyzkoušet drobnou změnu v receptu ve složení těsta, které peču pořád dokola. Místo vody jsem použila plnotučné mléko. Jenže jsem ho moc ohřála a tím nejspíš zabila většinu kvasinek. I když mi tedy přišlo, že kvásek mi naběhl, tak asi nenaběhl a těsto odmítalo dostatečně kynout. Nakonec jsem to večer nevydržela, umotala z něj houstičky a dala je kynout přes noc do ledničky, abych je jen ráno vytáhla a upekla. Pak jsem ale usoudila, že v ledničce nemají šanci nakynout a vyndala je zase ven. Dobře jsem udělala, ráno byly nakynuté jen zlehounka, ale byly. Upekla jsem je i tak a bylo překvapená, že nejen, že se dají jíst, ale že mi je děti chválí.

Pokračujeme v jízdě, Postupně se dostaneme do nejkrásnější krajiny, jakou jsme tady v Patagonii projížděli. Fotky řeknou nejvíc.

Cestou zastavíme na malý nákup (pečivo, šunka, sýr) a pak jedeme až do večera. Zastavíme hned vedle silnice a doufáme, že v noci nebude jezdit moc aut.

Přes tento most jsme nejeli.

Co tedy bylo na celém dni tak blbého? Špatná nálada se s námi vezla celou dobu. Jako bonus jsem si při večeři všimla, že se mi ulomil kousek levé spodní sedmičky. Všichni pak měli zakázáno na mne mluvit. Celé to vyvrcholilo večer, když jsme s Týnou začali rozebírat chystané přelety letadlem a taky zítřejší program.  Nakonec jsme se udobřili, ale tenhle den bych nejradši vymazala z paměti.