Vodopády Hraunfossar a kráter Eldborg

Út 9.7. kemp Varmaland (Island) - 194 km, 4 hod 24 min – kemp Grundarfjörður (Island)

Zatímco ostatní dny spíš jen tak plynou a zastavujeme, jak nám to vyjde, na tento den máme na naše poměry poměrně přesný plán. Ráno se chceme vydat na východ k lávovým vodopádům, poté pokračovat směrem na západ na poloostrov Snæfellsnes, kde bychom chtěli zvládnout jeden kratší trek a jednu procházku po pobřeží. Přespat chceme v jednom kempu z naší karty.

Blíží se jednocestný most.

Islandská místopisná jména nejsem schopná ani přečíst, natož si je zapamatovat. Shluky písmen, která často ani nevím, jak se čtou, mi nedávají smysl. Některá místa jsem si proto přezdila po svém. Třeba vodopádům, které stékají z čedičových varhan, říkám čedičové. Vesnici Kirkjubæjarklaustur nazývám jejím doslovným překladem – Kostelstatekklášter. Dnes míříme k vodopádům Hraunfossar, které jsem proto, že vytékají z lávového pole, přezdila na „lávové“. Nenapadlo mne, jak je tato přezdívka zavádějící. Kuba si představoval, že se jedeme podívat na lávu padající ze skály, a je zklamaný, že vidí jen další vodopády, které jsou na Islandu doslova na každém rohu. 

Tyhle vodopády jsou ale mimořádné i na islandské poměry, protože vytékají zhruba z prostředka strmého svahu a nad nimi není vidět žádný přítok. Taková hříčka přírody založená na propustnosti lávového pole ležícího na nepropustné hornině. Voda v říčce pod vodopády je nádherně blankytně modrá, což ještě víc vynikne na slunci, které dnes dopoledne vykouklo zpoza mraků.

Když se vydáme na západ, počasí se pokazí. Zatáhne se a jemně mrholí. Po dvou hodinách jízdy dorazíme na parkoviště, odkud vede tříkilometrový trek k neobvykle tvarovanému kráteru Eldborg. Ten jsem nijak nepřezdila, protože Eldborg je jeden z mála místních názvů, který jsem schopná si zapamatovat.

Oběd - pečivo a tuňáková pomazánka.

Třičtvrtě hodiny nám trvá, než se vypravíme. I ti nejotužilejší z nás vyměknout a pod kalhoty si oblečou ještě jednu vrstvu. Já stále dokola dětem připomínám, že všichni musí mít čepici, nákrčník a rukavice. Do jednoho batohů balíme vodu, müsli tyčinky a vrcholové bonbony, do druhého péřové vestičky. To, kdyby se ještě víc ochladilo.

Na startu. Kráter Eldborg je vidět v dálce za námi.

Cíl trasy – kráter Eldborg – je vidět v dálce před námi. Kráčíme po cestičce vyšlapané mezi intenzivně zelenými keři. Vede mírně do kopce, tak mírně, že to skoro není poznat. To dítě, které nerado chodí, zapomene, že nerado chodí, a statečně šlape celou cestu. Jen si dává pauzy, když je potřebuje. Trasa není nijak náročná, jen samotný výstup na kráter je prudký, ale upravený. V jednom místě se lze chytit řetězu.

Odpočinek na cestě.

Kráter uvnitř.

Nahoře se za ty tři kilometry pochodu odměníme pytlíkem želatinových bonbonů, a přitom se kocháme výhledy do krajiny a do kráteru. Zpáteční cesta uběhne rychle, děti uhánějí z mírného kopce dolů. Posledního půl kilometru prší, k autu dorazíme lehce navlhlí.

V takových situacích si chválíme obytné auto, kde si hned po příchodu pustíme topení.  V teple a suchu si pak lebedíme. Převlečeme se do suchého a mokré kousky oblečení pověsíme na háčky. Uvaříme si čaj a posvačíme něco dobrého. Natáhneme unavená těla na rozloženou postel a vydechneme před další jízdou. Mít domov na kolech je prostě skvělé.

Šestikilometrový výlet nás poněkud zmohl a počasí stojí za nic. Rozhodneme se, že vynecháme druhý kratší výlet a zamíříme rovnou do kempu na severní straně poloostrova Snæfellsnes. Já si ještě předtím, než se rozjedeme, připravím do velké mísy všechny potřebné ingredience na sladké kynuté těsto, rychle je smíchám a za jízdu už jen hnětu. Hnětu a hnětu, dokud těsto není krásně hladké. Pak mísu zakrytou zástěrou položím na podlahu mezi řidiče a spolujezdce a nechám těsto kynout. Vezmu si počítač a začnu psát deníkové zápisky. Při jízdě po islandských asfaltkách zvládám psát bez větších problémů. Díky tomu se občas podaří zachytit některé dialogy v autentické podobě. Následují dvě takové zachycené situace.

Joli svým klasických gestem – strčením mobilu před můj nos – žádá o prodloužení časáku. Když odmítnu s tím, že má chvíli koukat z okna, vyčte mi, že já přece taky čumím do počítače. „Jenže já na něm pracuju.“  „Ale nekoukáš z okna.“ „Někdy taky koukám nebo jen tak sním.“ „A o čem sníš?“ Zasměju se: „O tom, jak bude objíždět republiku a prodávat svoji kuchařku.“  „To je dost nerealistickej sen,“ konstatuje Joli. Když vidí, jak se tvářím, prohlásí: „Upřímnost bolí.“

Ukazuji Jankovi za jízdy, že jsem si změnila fotku na pozadí mobilu na jednu z fotek, které jsem vyfotila do kuchařky. Tu s nakousnutých chlebem a jeho rukou. Janek se usmívá: „Pěkný.“ Joli chce fotku taky ukázat. Když ji vidí, znechuceně ohrne ret. „Joli, ty to mámě nepochválíš?“, reaguje Janek na ticho ze zadní sedačky. „Říkáte, že když nemůžu říct nic hezkýho, tak mám radši mlčet,“ prohlásí Joli. Musíme jí dát za pravdu. To jí skutečně říkáme.

Když najdeme to nejlepší místo na strávení noci v kempu v Grundarfjörðuru, naběhnu do kuchyně a pustím se do zpracování těsta, které za jízdy krásně nakynulo. Janka s dětmi pošlu do bazénu. Já dnes koupání obětuju a věnuji se pečení.

Umotám skořicové šneky, zabalím povidla do buchet a ukoulím malé buchtičky. Nejtěžší ze všeho je naplánovat pečení a kynutí tak, aby to šlo zvládnout na jednom vařiči. Chtěla bych všechny hotové výtvory vyfotit, počasí mi přeje. Ale dopadne to trochu jinak. Skořicové šneky vyfotím s Jankovou asistencí, buchty nechám dětem na snězení a buchtičky odložím na zítra.

Skořicové šneky.

Grundarfjörður.

V noci hodně fouká a světlo proniká i těmi nejmenšími škvírami do naší ložnice. Nespí se moc dobře.