Předražený Reykjavík

Po 8.7. kemp Sandgerði, Keflavík (Island) – 159 km, 4 hod 4 min - kemp Varmaland (Island), celkově 2298 km

„Úplný japonský jackpot“, prohlásí nadšeně Týna, když se vrátí ze společenské místnosti v kempu. Na stolku u dveří nechávají cestovatelé potraviny, které si nechtějí brát domů letadlem. Já jsem odtamtud před chvíli přinesla napůl spotřebovanou rozpustnou kávu, půl balíčku jemných ovesných vloček z ovsa vypěstovaného na Islandu a grilovací koření. Chci se podívat, co ulovila Týna, ale ona mne k tomu nepustí: „Nene, nedívej se. Já ti udělám haul.“ Pak mi předvede maličké balíčky nakládané zeleniny a trochu větší balíčky miso polívky.

Týnin japonský jackpot.

Z kempu odjíždíme v 11 jako jedni z posledních, je to důsledek včerejšího pozdního uložení ke spánku. Máme namířeno do Reykjavíku, kde chceme vyřídit pár záležitostí a pak pokračovat dál na sever. Janek ještě zastavuje na „fialové“ benzínce. Hledá, jestli tam není možnost ručního umytí auta ideálně rovnou wapkou, ale místo toho narazí na stojan, kde se čerpá plyn. Zastaví u něj a zkoumá, jak funguje.

Vypouštíme šedou vody a dopouštíme pitnou vodu.

Krajina na jih od Reykjavíku.

Celou dobu, co jsme na Islandu řešíme, jestli bude možné doplnit plyn v naší nádrži. Nemáme v autě vyměnitelné bomby na plyn jako jiní, ale velkou nádrž, kterou je potřeba jednou za čas doplnit. Nikde nacestách to doposud nebyl velký problém. Vždy se nám to podařilo. Na plynu vaříme a ohříváme jím teplou vodu na mytí nádobí a rukou. Už za ten týden na cestě jsme asi 15 %. Když tak budeme pokračovat dál bez možnosti doplnění plynu, hrozí, že na kamarády, kteří přijedou pro nás, už žádný plyn nezbyde. Janek mi vyčítá moje pečení chleba a já jsem smutná z toho, že už nebudu moct péct a vůbec bude potřeba vaření omezit. Plyn ze stojanu nakonec nenabereme. Ani jedna z redukcí na něj nesedí a stojan hlásí, že je „closed“.

Pokračujeme podle původního plánu do vybrané prádelny v centru města. Janek nás holky vysadí před prádelnou a s Kubou pokračuje ke svářečské firmě Gastec, která na Islandu pod palcem různé instalace týkající se plynu.

Před pobočkou firmy Gastec.

Prádelna je hypermoderní. Maličká, čistá, prakticky zařízená a bez obsluhy. Čtyři pračky v řadě a nad nimi čtyři sušičky. Roztřídíme prádlo na světlé a tmavé, nastrkáme ho do dvou praček, pak u terminálu na zdi naklikáme, které pračky chceme pustit, a zaplatíme kartou. Na pračkách navolíme program, kterým chceme prádlo vyprat, a spustíme ho. Na půl hodiny máme volno.

Skvělá prádelna v centru Reykjavíku.

Ze všeho nejdřív si musíme odskočit a taky dát najíst hladové Joli. Obojí provedeme v nedalekém knihkupectví spojeném s kavárnou. Joli si vybere skořicový motanec s nutelou (890 islandských korun). My s Týnou si zatím prohlížíme knihy. Já zamířím ke kuchařkám a chvíli si pro inspiraci prohlížím fotky ve dvou z nich. Pak si všimnu velké knihy vázané v hrubím režném plátně. Otevřu ji. Věnuje se textilním technikám na Islandu, pokud to dobře chápu. Až když si zavřu, všimnu si, že křížková výšivka jemnou červenou nití na obálce je opravdová a ne jen natištěná, jak jsem automaticky předpokládala. Je to krásný detail.

Včera ve dvě ráno jsem dočetla Pannu ze Skálholtu, z mého pohledu významné dílo islandské literatury, tak významné, že bylo přeloženo do českého jazyka. Ted v knihkupectví mne napadlo, že bych knihu ráda viděla v originále. Zeptám se tedy slečny u pokladny a ukazuji jí na mobilu jméno autora. Slečna na něj kouká a vypadá to, že to jméno nikdy neviděla, musí se na něj několikrát podívat znovu, aby ho vůbec dokázala přepsat do počítače. Po chvíli zírání do monitoru, mi oznámí, že knihu bohužel nemají. Škoda.

Zbylý čas, který s holkama máme, se rozhodneme strávit nakupováním v second-handech a charitativních obchůdcích. Podle Google maps by jich mělo být v okolí prádelny hned několik. Postupně navštívíme tři z nich, ale jsme zklamané, protože jsou jiné, než jsme si přestavovaly. Nikde není taková normální „hrabárna“. Jedná se o výběrové zboží s odpovídajícími cenami. V Red cross prodávají oblečení, které dostali od islandských dárců včetně tradičním vlněných svetrů. Ve Wasteland se probíráme zbožím dovezeným z USA (tipuji) mikinami s univerzitními logy, Levis džínami a svetry z 80. a 90. let. Poslední obchod bLBLBLa je bazar, kde prodávají své svršky místní lidé. Každý má přidělobé své oddělení, kde má zboží vystavené. Takový kamenný Vinted. Joli si tam vybere pletený crop topík na ramínka. Kousek, který člověk na Islandu moc nevynosí, ale v Česku jako když najde …

Když se kluci vrátí od plynařů, mám akorát srovnané vyprané a usušené oblečení. Pěkně to vyšlo. Co nevyšlo je dobírání plynu. Na Islandu to prostě není možné, podle všeho ze zákona. Lze pouze koupit plnou láhev. To by bylo pro nás nouzové řešení. Rozhodneme se, že budeme plynem šetřit a používat jej jen na vaření nikoliv na ohřev vody na ruce. Na moje pečení mi Janek koupil plynovou bombu na malý trekingový vařič, který vozíme s sebou jako zálohu a používali jsme jej na trajektu.

“Mami, proč tady všude prodávají trička s těmi divnými tukany?,” ptá se Týna.

Pak se ještě jednou projedeme ulicemi v centru Reykjavíku nedaleko známého kostela. Jsou dvě hodiny, kluci nic nejedli a mají hlad. Jen ty ceny v restauracích jsou šílené, 3500 islandských korun za Fish and Chips. Násobeno pěti, jsme na 3000 českých korun za jeden oběd pro rodinu. Trochu hodně mimo náš rozpočet. Puberta jednoho z dětí to komentuje zhruba slovy: „My jsme takové socky, že nemáme ani na oběd v restauraci.“ Ach jo. Nakonec si Kuba dá kebab, Janek fish and chips a holky v autě čínskou polévku. Já dojím zbytky.

Restarace nabízejísí Fish and Chips.

Fish and Chips.

Kuba a jeho kebab. Dal mi jednou kousnout.

Na Reykjavíku se zase ukáže, že nám města nesvědčí. Máme problém se domluvit na tom, co budeme dělat, a tahají z nás peníze. Zamíříme tedy na sever směrem, pryč z města. Cestou ještě nakoupíme v supermarketu. I tam jsou ceny vyšší než u nás. Zatímco já nakupuju pro celou rodinu, děti nosí do vozíku čokoládové tyčinky, bonbóny a žvýkačky a Janek vyrazí do jiného obchodu pro pivo. Takový nákup mne stojí vždycky spoustu psychických sil. Ještě štěstí, že jsme si mohli spoustu potravin dovézt s sebou v obytňáku, jinak bych ty ceny rozdýchávala ještě hůř.

V supermarketu. Raději nepřepočítávám, i když ceny tam nejsou tak strašné jako v restauracích.

Jednocestné mosty. Přednost má to auto, co je blíž :-)

Když konečně zastavíme v kempu Varmaland, je už večer, i když je pořád světlo. Nad travnatým pláckem vybaveným jen budkou s toaletami a dřezem s tekoucí teplou vodou se tyčí hranatá budova sportovního centra a masa šedých skal. Už jsem ty islandskou kartu na kempy prokoukla. Je falešná jako svíčková ze školní jídelny. Těšíte se na to všechno, co slibují ikonky u jednotlivých kempů a pak zjistíte, že ikonky se vztahují k celému okolí a soupis vlastního vybavení kempu je skryt v dlouhém textu. V kempech bývají obvykle jen toalety a dřez, piknikové stoly a popelnice na odpadky. Sprchy, bazén a horké koupele se nacházejí ve sportovním centru a jsou za poplatek, který nijak závratný (1100 ISK za dospělého, 400 ISK za teenagera, dítě zdarma), ale ani ne zanedbatelný. Existují pochopitelně i výjimky, ve dvou kempech sprchy měli, ale obecně je to takto. Tím pádem člověk za přespání utratí víc, než čekal, když si kartu kupoval a počítal jen se zaplacením lázeňského poplatku. Na druhou stranu se i tak karta vyplatí.

Po večeři vyrazíme s Jankem na procházku na skály. Užijeme si chvilku klidu bez dětí, které v autě sledují film.