Přírodní termální koupel

St 10.7. kemp Grundarfjörður – 204 km - kemp Drangsnes

Za městečkem Grundarfjörður se tyčí hora Kirkjufell, která je známá třeba ze Hry o trůny. Včera večer jsem měla takovou hříšnou myšlenku, že bychom na ni mohli vylézt. Dokonce jsem si v aplikaci AllTrails zjišťovala, jak náročný je výstup (je náročný a nebezpečný). Do rána se ale pokazí počasí, rozfouká se ještě víc a začne pršet. Výstup na horu nepřipadá v úvahu a když se ji Janek snaží vyfotit, skoro ji v té mlze není vidět.

Před námi je dnes asi dvou set kilometrový úsek cesty. To by nebyla až taková dálka, kdyby část trasy nevedla po cestě z udusaného štěrku. Zvažovali jsme, že bychom jeli trajektem z města Stykkishólmur na severu poloostrova Snæfellsness do městečka Brjánslækus na jižní straně Západních Fjordů. Trajekt vyplouvá dvakrát denně, jedna cesta trvá 3 hodiny a stála by nás 6000 Kč. Janek se rozhodl, že raději bude řídit, a tak řídí.

Cesta je dnes dost nudná. Zastavíme jen na oběd na místě Guðrúnarlaug, které v mapách.cz vybere Joli. Leží tam hotel, kemp a sportovní centrum. Kolem jen divoká příroda. Něco takového mi hlava nebere. Proč na takové místě uprostřed ničeho staví někdo hotel? Venku je zima a jemně mrholí, ale pořád lepší vyběhnout na chvíli do toho nečasu než zůstávat v autě, kde zrovna vládne dusná atmosféra. Když už jsme venku, zajdu se podívat, k chýši s travnatou střechou, kam vede krátká cestička. Je tam opravdu to, co jsem si myslela. Tůň obložená kameny, ve které se v té zimě koupe několik lidí. Sáhnu do vody. Je teplá, ale ne tak, jak bych si představovala. Muž z tůně si všimne mého zklamání a uklidňuje mne, že je voda teplejší, než se zdá.

Po obědě jen my dva s Jankem sebereme odvahu a sílu vyzkoušet přírodní termální koupel. V teple obytného auta se převlečeme do plavek, hodíme přes sebe plážové osušky a vyrazíme mrholením k tůni. Ponoříme se do její teplé vody a konverzujeme s přítomnými slovenskými turisty. Ve vodě plavou kousky černých řas, které se odlupují z kamenů tvořících stěny. Všimla jsem si toho až ve chvíli, když jsem se podívala na své ruce zcela ponořené do vody. Je to trochu nechutné, ale nedá se nic dělat. Aspoň, že voda nijak „termálně“ ani jinak nezapáchá. Podaří se mi přemluvit Janka, aby mi připojil zvnějšku auta sprchu. krátce se opláchnu studenou vodou. Z důvodu šetření plynem v tanku, neohříváme vodu, jinak by tekla teplá a celá akce by byla příjemnější.

Poté pokračujeme v jízdě až odpoledne dorazíme do kempu v městečku Drangsnes, které leží u ústí fjordu Steingrímsfjörður do oceánu. Tvoří jej široké ulice přízemních domů stojících vprostřed travnatých ploch. Až na výjimky u domů chybí ploty, okrasné i užitkové rostliny, pískoviště či zahradní nábytek. Nikde nic. Za to se tu stejně jako v každém islandském sídle nachází dětské hřiště a k tomu navíc sportovní centrum s bazénem a nafukovací trampolínou. Po městečku je rozeseto několik piknikových stolů, u kterých nikdy nikdo nepiknikuje, protože je buď zima, nebo fouká, nebo prší, nebo všechno uvedené zároveň.

Po příjezdu do kempu hledáme místo, kde strávíme noc. Takové, co nebude daleko od toalet, bude mít krásný výhled a nebude tam moc foukat. Zalíbí se nám na vyšší terásce, kde už parkuje obytňák, od kterého se táhne barevná prádelní šňůra ke stromu na druhé straně terásky. Když tam přijedeme, starší žena z obytňáku se na nás zkoumavě dívá, ale nic neříká. Stáhnu okénko a ptám se, jestli tam můžeme zaparkovat. Žena asi neumí moc anglicky, a tak jen rozpřáhne ruce a řekne: „Family fest.“. Otočím se do auta a vysvětluji dětem, že to vypadá, že tady budou mít nějakou rodinnou slavnost. Kuba zvedne oči od mobilu a prohlásí: „Tak to se k nim přidáme. My jsme přece taky rodina.“ Ale nepřidáme se, přejedeme kousek vedle a zaparkujeme tam.

Nebýt naší kempovací karty, asi bychom sem do Drangsnes z hlavní silnice nezajížděli, přece jenom je to 25 km navíc tam a 25 zpátky, ale nelitujeme toho ze dvou důvodů. Jedním je nádherný výhled na moře i rybářský přístav a široké, otevřené nebe, které k tomu patří. Druhým je sympatický správce kempu s tradičním islandském svetru. Prohodíme s ním jen pár slov týkajících se praktických záležitostí, ale i tak mi pohled na jeho usměvavou tvář posetou pihami, které ladí s barvami vlny na kulatém sedle, zvedne náladu a přestanu se zlobit, že musíme platit na sprchy (400 ISK za 8 minut, jsou tu i pračka se sušičkou). Jak málo mi stačí ke štěstí – pár slov pronesených s úsměvem.

Chci využít toho, že jsme do kompu dorazili na naše poměry brzy. Uvařím krém buchtičkám, které jsem upekla už včera, a Joli uplatím slíbením hodinového časáku na mobil. Ochotně pak asistuje při fotografování. Když říkám, že počasí fotografování přeje, myslím tím, že neprší a nemrholí. Naopak chvílemi vysvitne sluníčko. Přitom ale hodně fouká a je chladno. Bez rukavic nám oběma s Joli mrznou ruce, ale co já bych neudělala pro pěknou fotku a co by Joli neobětovala hodince na mobilu. Fotka nevyjde úplně tak, jak by se mi líbilo. Zpočátku jsem zklamaná, tolik práce, pobíhání mezi autem a piknikovým stolem, u kterého fotím, zmrzlé ruce, ale postupně se s tím srovnám a beru to jako první pokus, kdy jsem si ujasnila, co vlastně chci. Příště to snad vyjde lépe.

Po večeři vyrazíme na procházku po městě, a ještě později se osprchujeme. Sice se za sprchování platí na české poměry docela dost 400 ISK za 8 minut), ale utvoříme úderné dvojice Týna a Kuba, Janek a já, jen Joli jde sama. Za osm minut se toho ve sprše dá ve dvou stihnout spousta.