V prázdném přímořském letovisku
Pá 4.11. na promenádě u Playa Machas, Bahía Inglesa, 0 m.n.m. (Chile) – kopec před observatoří La Silla, 1181 m.n.m. (Chile)
Celé dopoledne si užíváme pláže, hřišť kolem a cyklostezky. Děti mohou jezdit na kole samy, podél pláže a hřišť vede cyklostezka. Taky si mohou samy hrát na hřištích nebo na pláži. Moře je daleko a ledová voda nikoho neláká, takže je nemusíme hlídat. Různě cvičíme – Týna dokonce nějakým kouzlem přinutí ke cvičení i Kuba a Joli. Janek necvičí, ten se jde projít. Podaří se nám trochu dohnat Instagram, možná i něco hodit na blog. K obědu je zeleninová polévka a kynuté lívance. Je to po dlouhé době, co vařím zeleninovou polévku. Poslední dobou na vaření nebylo moc času.
Když dojíme, jdu se projít a nádobí nechám zbytku rodiny. Vařit asi budu až do konce cesty jenom já, ale nemusím přece pokaždé mýt nádobí a vše uklízet.
Po obědě vyrazíme směrem na jih. Naším dalším cílem je Patagonie, každý den potřebujeme ujet asi 250-350 km, což po chilských dálnicích není žádný velký problém.
Je zajímavé pozorovat, jak se krajina za okny mění. Jak se z naprosto suché pouště, kde není ani suchý klacík, změní na místo, kde rostou malé zelené keříky a pak najednou v nádheru s rozkvetlými fialovými kvítky, které pokrývají snad i kilometry čtvereční.
Cestou se zastavíme v supermarketu. To je zase jednou zážitek – je to supermarket takové normální velikosti a je dobře zásobený. Velký výběr čerstvého ovoce a zeleniny, masa a pečiva. Nakupování si docela užíváme. V oddělení zeleniny mají zas nějakou místní specialitu – vypadá to jako dlouhý hnědý provaz motaný v síťce na pomeranče. Jmenuje se to Cochayuyo. Tohle jsem ještě nikde neviděla. Vůbec netuším, co by to mohlo být. Na dotek je to tuhé a pevné, když k tomu čichnu smrdí to po rybině a po moři. Asi nějaká mořská zelenina. Později si to vygooglím – jedná se o mořskou chaluhu, která se nachází tady v Chile a pak také na Novém Zélandu.
Cochayuyo chaluha z pláže. Měli dokonce více druhů.
Největší problém při nakupování v nové zemi je najít dobrý jogurt. V Bille na Břevnově bych se natáhla do horní poličky pro bio Hollandii. Zabralo by mi to asi 15 sekund a už bych si vybírala lučinu a eidam pro Joli. Jenže najít tak dobrý jogurt ve všech Amerikách se mi nepodařilo. Všude se to jen hemží jogurty bez tuku, bez laktózy, bez cukru, bez přidaného cukru, ale nikde nemají obyčejný nesladký jogurt s tukem a laktózou. Navíc je to všechno trochu zašifrované – když je jogurt označený jako Sin azucar (Bez cukru) neznamená to, že není sladký. Znamená to jen, že je neobsahuje přidaný cukr, ale je (většinou) slazený umělými sladidly. Je tedy nutné číst pečlivě složení, aby se člověk vyhnul tomu, že z takového jogurtu připraví tzatziki (i to se mi stalo). Z tohoto supermarketu tedy odcházím bez jogurtu, protože žádný jogurt s tukem jsem nenašla.
Na noc přejíždíme k observatoři La Silla. Je to první z pracovišť Evropské jižní observatoře, kam jsme chtěli jít zítra na prohlídku. Prohlídky jsou možné každou sobotu odpoledne po předchozí rezervaci a my máme to štěstí, že nám to vyšlo zrovna tak dobře, že je zítra sobota. Problém je v tom, že prohlídky jsou z nějakého důvodu zrušené. Janek si emailuje se svým spolužákem z gymplu, které do Chile na observatoře pravidelně pracovně jezdí, a tak se dozvíme, že v půlce září se na Sille ztratil jeden astronom. Od té doby byly prohlídky zrušeny.
Je to strašně zvláštní pocit – koukat do dálky na holé kopce, na nichž jako nějaký tajemný zámek vyrostla hvězdárna. Široko daleko nic není. Od hvězdárny k bráně na silnici, která hlídá vstup, je to asi 15 km z kopce dolů pouští. Venku před branou je několik chudých lidských přístřešků. Toť vše. Jak se tady mohl někdo ztratit? Jak to, že ho nenašli?
Šedesátiletý astronom přiletěl se svým PhD studentem z Anglie do Santiaga. Pak přejeli na observatoř La Silla. Po dlouhé cestě byli unavení a šli spát každý do svého pokoje s tím, že se potkají druhý den u oběda. Starší z mužů se na oběd nedorazil a nedostavil se ani na večerní měření. V tu chvíli napsal student email několika lidem z observatoře, že něco není v pořádku. A to je vše. Po astronomovi zůstaly jen klíče nalezené někdy mezi jeho pokojem a observatoří. Přes veškerá pátrání se ho nepodařilo najít. Co se mohlo stát? Kam se mohl podít? Napadají nás nejrůznější vysvětlení, ale ať už to bylo jakkoliv, je nám líto jeho rodiny.
V době zveřejnění tohoto deníkového zápisku jsem si raději zjišťovala, jestli se pátrání po astronomovi nějak neposunolu. Bohužel bylo nalezeno jeho tělo ve vzdálenosti asi 1,5 km od observatoře. Více ZDE.