Trek v Blue Moutains

Út 7.2. odpočívadlo před Blue Mountains (New South Wales, Austrálie) – kemp Old Ford Reserve, 650 m.n.m. (New South Wales, Austrálie)

Noc proběhne v klidu, ale jakmile se začne rozednívat, přiletí ukřičení kakadu a nenechají nás pořádně dospat. Tihle kakadu jsou neskuteční křiklouni a pravidelně nás budí na místech, ke se vyskytují, což je skoro všude – v městské zástavbě v Sydney, v kempu v Stocktonu či na odpočívadle v Blue Mountains. Létají v párech či hejnech ze stromu na strom a hlasitě skřehotají. Když nekřičí oni, probouzí nás ze spaní svým „chechtáním“ jiný hlučný pták – kookaburra.

Plán na dnešek je jednoduchý a jasný – přejet k Echo Pointu, kouknout na Tři sestry, nechat si doporučit nějaký trek vodný i pro děti, ujít trek a přejet na tábořiště za Katoombou. Nestává se to často, ale plán se nám podaří dodržet.

Modré hory (anglicky Blue Mountains) je pohoří nacházející se 100 km západně od města Sydney. Jedná se o protáhlý řetězec hor, jehož charakteristikou jsou mohutné, propastmi a soutěskami rozervané pískovcové hory. Nejvyšší vrchol horstva je Birds Rock (1180 m). Krajina Modrých hor je zapsána do seznamu Světového dědictví UNESCO díky rozsáhlé, převážně zalesněněné oblasti pískovcové náhorní plošiny. Vyskytují se zde vzácné druhy eukalyptů. První překonání Modrých hor v roce 1812 zaznamenala expedice badatelů Gregory Blaxlanda, Williama Charlese Wenthwortha a Williama Lawsona. V současnosti jediný velký přechod (Great Western Highway) téměř přesně sleduje obtížně nalezenou trasu těchto odvážných badatelů. Zdroj: Wikipedie

Jméno „Modré hory“ má původ v modrém oparu, který se za horkých dnů vznáší nad celou krajinou. Opar vzniká tím, že se v extrémních teplotách vypařují oleje z listů eukalyptů.

Tři sestry.

Echo Point vypadá i po osmnácti letech stále stejně – spousta prostoru a krásný výhled na tři skalní útvary, kterým se podle aboridžinské pověsti říká Tři sestry. V informační centru se Janek rangera zeptá na dvou- až tříhodinový trek vhodný pro děti. Ranger nás rozhodně nepodcení a doporučí nám cestu na dno kaňonu a pak zase nahoru. Moc o tom nepřemýšlíme. Zaparkujeme auto v boční ulici hned u školního hřiště a snad hodinu se balíme. Je třeba se nasvačit, nachystat oběd do krabiček a vytáhnout po dlouhé době foťák. Joli se necítí dobře – smrká, bolí ji v krku a je unavená, rozhodne se raději zůstat a udělá dobře.

Cesta začíná u Echo Pointu a vede v podstatě rovnou dolů po nekonečných kamenných schodech až skoro na dno kaňonu. Schodišti se říká „Giant stairway“ a čítá téměř 1000 schodů (přesně 998). Cestou potkáváme zadýchané a zpocené mladé turisty stoupající proti nám. Začínám se bát našeho vlastního stoupání – jednak toho jak to sama zvládnu – z klesání mne totiž trochu bolí kolena a hlavně jedna noha se začíná nekontrolovaně třást. Je to zvláštní pocit – stojím dole na rozcestí a jedna noha se v lýtku sama od sebe třese. Taky se obávám toho, jak moc bude Kuba do kopce kňučet nebo se sekat.

Ale teď jsme dole na rozcestí a musíme se rozhodnout, jestli se dáme doleva nebo doprava. Studujeme mapu na ceduli. Většina lidí míří doprava po Federal Pass směrem ke stanici vláčku. Nás ranger poslal doprava, kde žádný vláček není a my budeme muset z údolí vystoupat po svých. Přemýšlím, jak to ten ranger myslel, že nás s dětmi poslal sem místo na vláček. Asi si říkal, že pak budou líp spát.

Kouknu na cestičku před námi. Je suchá, pokrytá listím a vypadá, že po ní dlouho nikdo nešel. V duchu si říkám, že budu muset dávat pozor na hady. Vyrazím odhodlaně jako první. Týna za mnou, pak Janek s Kubou. Ujdu sotva pár kroků a slyším, jak Týna vyděšeně křičí: „Had, had, ….!“ Než se stihnu otočit a vrátit kousek zpět, je po všem. Had zmizí ve své skrýši pod kamením. Zahlédla ho nejen Týna, ale i Janek. Týna viděla, jak se jí plazí přes cestu a Janek zahlédl jen ocas mizející mezi kameny. Nebyl to žádná obr, ale ani žádný drobeček. Podle Janka měl světle černou barvu (hodně tmavě šedou :-) a ocas měřil asi 40 cm.

Obezřetně pokračujeme pěšinou dál. Dalšího hada už naštěstí nezahlédneme. Kocháme se okolním lesem, nízkým kapradím i stromovými kapradinami, které vypadají jako palmy s kapradinovým listím. Oběd si dáme u piknikového stolu v Leura Forest. Týna připravila vynikající tortillové wrapy a Kubovi namazala chleba s pomazánkovým máslem. Pochutnáme si a pak vydáme dál. Potkáváme minimum lidí, většinou samé podobného ražení jako my, žádné vystajlované mladíky a polonahé slečny, ti všichni se vydali od rozcestí opačným směrem.

Začněme stoupat kolem drobných vodopádů. Stoupání je naštěstí trochu pozvolnější než klesání, deset dvacet příkrých schodů a pak kousek rovinka. Ve stínu pod stromy (a kapradinami) není žádné hrozné vedro, ale i tak potíme. Kuba naštěstí statečně šlape bez sekání, jak poslouchá Hraničářova učně neuvědomuje si tak intenzivně jako jindy náročnost výletu i stoupání, které ho čeká, jen čas od času klidně oznámí, že potřebuje odpočinek, sedne si, vydýchá se a pak bez řečí pokračuje dál. Tyhle ty audioknihy jsou malý zázrak.

Když konečně vystoupáme až na vršek, trochu se vyděsíme. Čekali jsme, že další úsek cesty povede víceméně po nenáročné rovině, ale cesta se pokračuje mírně dolů a pak zase do mírně nahoru a terén je kamenitý takže stále musíme vážit každý krok. Asi bychom si mohli odpočinout, ale nechceme Joli nechávat v autě už moc dlouho samotnou. Naštěstí se je druhá půlka cesty opravdu pohodová, stačí klást nohu před nohu a je to. Když uslyšíme výkřiky ze sportovního hřiště a zvuky aut, je nám jasné, že jsme kousíček od cíle. Prolezeme lesíkem na silnici nad námi, uvidíme hřiště a kousek od něj i naše auto.

Joli to sama zvládla skvěle, odpočinek jí pomohl. Pořád má rýmu a trochu ji bolí v krku, ale už se necítí tak unavená. Za to my jsme utahaní jako koťata. Chvíli jen sedíme na obrubníku a nabíráme síly než vše sbalíme a přejedeme k Echo Pointu, kde bychom chtěli nabrat pitnou vodu do kanystrů, která nám už skoro došla. Nabereme ji na záchodech, kde teče jen teplá, což není úplně ideální.

Pak přejedeme do centra městečka Katoomba, kde v jednom z obchodů s trekovým zbožím koupíme nový batoh. Dřív jsme na výlety používali batohy holek, ale ty jsou teď plné jejich učení, takže jsme usoudili, že potřebujeme jeden kvalitní batoh s dobrým odvětráváním zad, což se v tom australském vedru bude hodit.

Noc strávíme v krásném přírodním tábořišti, které nám doporučil ranger.