Taos

Čt 17.3 někde v horách u silnice – Taos – někde před Jemez

Ráno lehce prší. Místo, kde jsme strávili noc je poněkud neutěšené oproti místům, na kterých jsme spali poslední dobou. Jen se nasnídáme, pobalíme věci a razíme směrem na Taos.

Místa na spaní hned vedle silnice, na které naštěstí nebyl velký provoz.

Během cesty začíná pršet víc a víc. Jak v horách stoupáme, déšť se postupně mění ve sníh. Cesta do Taosu je dlouhá, asi dvě hodiny v horským terénem, sice po asfaltce, ale nahoru, dolů. V půlce nabíráme na pidi benzínce naftu.

Do Taosu dorážíme rozladění a hladoví. Venku sněží a je zima. Jen obléct se do všech potřebných vrstev nám dává zabrat. Někteří vybraní jedinci (ten nejmladší) se opět odmítací obléct přiměřeně počasí a kazí už tak špatnou náladu ve družstvu.

Podloubí kolem náměstí v Taosu se v případě sněhu a deště dost hodí.

Janek vyhledal nějakou doporučovanou restauraci s novomexickou kuchyní, kam po rychlé obhlídce náměstí zamíříme. Je tam teplo, hezky to tam voní a personál je milý. Jen máme každý svou představu o jídle. Janek by chtěl, abychom si objednali čtyři novomexická jídla, která bychom sdíleli a ochutnali tak spoustu nových chutí. Jenže Kuba trvá na kuřecích kouscích, já chci něco bezmasého. Joli by chtěla palačinky, naštěstí ale svoluje k nějaké novince – tacos s kuřetem. Janek si dává něco s hovězím, přelitého dvojím čili. Nakonec to všechno dobře dopadne, dokonce od sebe trochu ochutnáváme (my dvě s Joli bereme Kubovi hranolky :-) Na závěr se rozšoupneme a objednáme si ještě všechny tři dezerty, které nabízejí – jakousi čokoládovou buchtu, smaženou tortillu a flan.

I přes veškerou snahu, je nálada stále nic moc. Někdy prostě ani plné žaludky nepomohou. Odcházíme z restaurace, venku je pořád zima a sněží. Míříme na kafe do hipsterské kavárny na rožku. Tam se nám nálada konečně trochu zlepší. Kafe je silné a kavárna působí evropsky. Obcházíme ještě jednou městečko. Je to tady moc pěkné, postavené v tradičním (či jak to nazvat stylu) pueblo stylu.

Kavárna v evropském stylu.

Navštívím svůj první „quilt shop“ (obchod s látkami a potřebami na patchwork), ale nic si nekoupím. Mrzí mne to, ale na tvoření nemám vůbec čas a prostor. Vlastně mi to zatím ani nijak nechybí, dny jsou tak vyplněné, že ty chvilky, kdy nemusím nic dělat, jen zírám ven z okýnka.

Obchod s látkami a potřebami na patchwork.

V obchodu s trekovými potřebami kupujeme další dvě litrové lahve – pro mne a pro Joli. Už máme každý svou litrovku Nalgene.

Interiér obchodu s trekovým zbožím, kde jsme si koupili poslední dvě lahve.

Vracíme se k autu, chceme přejet do slavného puebla, ale to je pro koronavirus zavřené.

Vzdáváme to. Taos nám nějak nesedl. Odjíždíme pryč směrem na další horké prameny v Jemez Springs, které doporučil pán v T-or-C. Doporučil je Jankovi, já jsem na konverzace s cizími pány moc stydlivá. Zvlášť poté, co mi takový pán řekne, že kdybychom byli ukrajinští uprchlíci, vzal by si nás k sobě domů.

Ta řeka, u které stojí naše auto, se jmenuje Rio Grande.

Jedeme zase hodně dlouho horami. Pořád do kopce, až mi přijde, že výš už to snad ani nejde. Zase sněží a v krajině leží pár centimetrů sněhu. Učíme se s dětmi anglická slovíčka pro horská zvířata – los, sob, puma apod.

Veřejná prádelna v pueblo stylu, kterou jsem vyfotila, když jsme brali na benzínce naftu (ne benzín, jak občas píšu).

Cestou k Los Alamos.

Všechny státní kempy, které cestou míjíme, jsou zavřené. Prostě je tam závora a za ní sníh. Nakonec parkujeme ještě za světla jen na takovém odpočívadle, kde není zakázané kempování ani omezen provoz od úsvitu do soumraku. Po cestičce se dá dojít k čisťounkým suchým záchodům a kousek dál k výhledu do údolí.

Sníh, sníh, sníh.

Dávám péct kuřecí a krůtí prsa k večeři. Týna jde konečně běhat, já venku cvičím. Hrozně se u toho zadýchávám. Až druhý den mi dojde, že je to možná tou nadmořskou výškou (2700 m).

Cesta před hory vedla většinou lesem. Jen tahle obří pláň nebyla zarostlá.

Všechny naše Nalgene lahve.

Večerní partička Machi Kora. Na společenské hry nemáme moc času nebo sil? Tuhle hru si ale Joli a Kubou užili.

Začíná mrznout. Rozhodujeme se už předem, že budeme spát všichni v budce, protože v kabině nejspíš bude hrozně chladno. Nakonec tam Týně tak strašná zima není, použije totiž Jolčinu metodu zakrytí – do tenkého dekového spacáku si dá peřinu a celá tam i s hlavou zaleze. Když jdu spát budím ji, aby si přelezla za mnou do postele, ale je jí kupodivu teplo a přijde až k ránu, kdy je venku -8°C.