Stromová rozhledna
So 18.3. Coalmine Beach Holiday Park, Walpole, 15 m.n.m. (Western Australia, Austrálie) – odpočívadlo John Tognela rest area, 33 m.n.m. (Western Australia, Austrálie)
Hned po snídani se vrátíme těch pár kilometrů do Northcliffu. Podložka a Kubovy sluneční brýle leží tam, kde jsme je včera odpoledne zapomněli. Podložku sbalím, ještě jednou se omluvím Týně a pak zamíříme k jednomu zajímavému stromu, který má dokonce jméno – Dave Evans Bicentennial Tree.
Zastavíme na parkovišti, vaříme kafe a děti si pochutnávají na svačině. Teprve potom se vydáme pod onen strom, který se nachází jen kousek od nás. Stojíme pod ním a zíráme na něj. Je velmi vysoký a dá se na něj vylézt až výšky 65 m, kde je jakýsi dřevěný domeček, Je to tak vysoko a navíc mezi větvemi, že ani přesně není vidět, co to tam nahoře vlastně je. Zhruba ve třetině výšky je ještě jedna plošina.
Tzv. stromové rozhledny byly v Austrálii budovány na vrcholech vysoký stromů druhu „karri“ ve 30. a 40. letech 20. století. První byla zbudována v roce 1938 a říkalo se jí „Big Tree“ (Velký strom). Celkem vzniklo osm takových rozhleden, které sloužili k monitorování požárů v okolních lesech. V současné době se požáry monitorují letecky, ale pokud to dočasně není možné, je jedna z rozhleden stále využívána.
Dave Evans Bicentennial Tree byl poprvé „okolíkován“ v 1988 u příležitosti dvoustého výročí Austrálie. Ze všech stromových rozhleden je to ta nejvyšší a je z ní výhled na starý les ze stromů druhu karri.
V Austrálii jsou jen dva takové stromy, na které se dá vylézt, přičemž v současné době je jeden z nich uzavřený (Glouchester Tree). Když jsem plánovala, že na strom polezeme nijak jsem si nezjišťovala, jak je to vlastně udělané, že se tam může vylézt a jakým způsobem je člověk jištěný. Prostě jsme pod strom dorazili. Teď na strom zezdola koukáme a zjišťujeme, že vylézt se dá po dlouhých železných kolících zaražených do obvodu stromu v pravidelných rozestupech, které mají od sebe takové rozestupy, aby se po nich ještě dalo bezpečně lézt, ale aby zase nebyly moc blízko a zbytečně stromu neškodily. S jištěním je to jednoduché – žádné tam není. Jen chatrná drátěná síťka s velkými oky, která se spirálovitě táhne po obvodu „schodiště“. Není k čemu se připoutat. Prostě nesmíte spadnout, protože jinak propadnete mezi železnými kolíky a zastavíte se až o zem.
Navzdory tomu všemu ještě nikdo pádem ze stromu nezemřel, ale prý už několik lidí dostalo infarkt poté, co slezlo dolů. No, já bych řekla, že někdo mohl dostat infarkt, i jen z pozorování někoho milovaného, který na strom lezl. Je to tak vysoko a tak nebezpečné, že je mi nevolno jen z myšlenky, že někdo z dětí šplhá tak vysoko.
My máme víc rozumu než odvahy a zkoušíme vylézt jen kousek a pak se vracíme. Já učiním dva pokusy vystoupat aspoň na tu první plošinu, ale dostanu se sotva do poloviny a pak mne přepadne tak velký strach, že se raději vrátím.
Je zvláštní kolik silných emocí v člověku taková stromová rozhledna vyvolá. Já jsem cítila hlavně strach o vlastní život, radost z toho, že někteří lidé v naší přítomnosti dokázali vylézt až nahoru a šťastně se vrátit zpět a velký obdiv k lidem, kteří na těchto rozhlednách dříve pracovali a pozorovali z nich výskyt lesních požárů v okolí. Tolik silných pocitů pod jedním stromem.
Mimina Davida černého na louce na kraji nějakého soukromého rekreačního areálu. Tak trochu šok.
Odpoledne se ocitneme ještě na jednom zajímavém místě – na dlouhatánském mole ve městě Busselton. Molo měří asi 1800 m a jezdí po něm malý vláček od začátku až nakonec, kde je přírodní akvárium. Koupíme si vstupné na molo (platí jen dospělí, pro děti je zdarma) a projdeme ho od začátku až na konec. U ústí mola na břeh se nachází upravená rekreační oblast s nízkým zeleným trávníkem, restaurací a nápaditým hřištěm pro děti, kde je veliká prolézačka ve tvaru lodi.
Na noc zastavíme na odpočívadle u dálnice.