Salar de Uyuni

St 26.10. Salar de Uyuni, 3660 m.n.m. (Bolívie)

V noci lehce mrzne. Naše obytné auto je vybavené topením a celou noc topíme na 16°C, ale i tak byla Týně, na kterou tuto noc vyšla řada se spaním v kabině, v noci zima. V kabině je totiž vždycky chladněji nebo naopak tepleji než v budce. Můžeme topit i na víc, ale pak bývá vzhledem k malému prostoru už přesušený vzduch a špatně se spí. Pokaždé když to vypadá, že bude v noci mrznout, přikryju děti, před tím než jdu spát, jednou vrstvou navíc – tenkou flísovou dekou nebo froté osuškou. Přes nás spící na dolní posteli zase přehodím patchworkovou deku. Díky ní je nám celou noc krásně teplo. Dítě spící v kabině má kromě tenké peřiny i tenký dekový spacák, ale často ani to nestačí a dětem je tam v noci trochu zima. Někdo ti snáší lépe, někdo hůře.

Dnes mne čeká poslední lekce „kurzu lepšího chování“, proto je třeba přizpůsobit program celého dne tak, abychom kolem poledne byli na signálu. Dopoledne se učíme na solné pláni v místě, kde jsme spali. Pak také fotíme fotky hrající si s perspektivou, které tady fotí prostě všichni. Většinu z nich vymyslí Týna, Janek fotí a já s dětmi děláme ty malé figurky na fotkách. Překvapuje mne, jak ochotně Kuba i Joli pózují. To pro ně není úplně typické.

Na oběd a na kurz přejedeme do Uyuni. Slunce je nad solnou plání tak intenzivní, že s ohledem na zdraví očí i pokožky je lepší zmizet někam, kde sluneční paprsky svítí jen seshora a neodrážejí se ještě navíc od povrchu země. Děti si vyžádaly, že na oběd zajdeme zase do té pizzérie, kde jsme byli včera. Rychlá wifi, čisté toalety a chutná pizza jsou totiž přesně to, co cestovatel potřebuje.

Já zůstávám v autě na poslední lekci kurzu. Zvenku slyším zvuky nějaké bolivijské demonstrace před radnicí a pak kolem přejde slavnostní pochod. Na tohle poslední setkání jsem se moc těšila, nechtěla jsem si ho nechat ujít a je opravdu dojemné, jak jsme se my všechny účastnice posunuly. Pokud vás zajímá více informací o kurzu, tak jsem napsala samostatný článek, který najdete ZDE. Janek s dětmi se nají a pak vyrazí na další nákup suvenýrů a pohledů. Když kurz skončí, zavolám Jankovi přes WhatsAppku, že se mohou vrátit.

Přejedeme zase zpět na solnou pláň. Tentokrát nespěcháme, dojedeme až k památníku Dakaru. Prozkoumáme místo, kde jsou vystavené vlajky, a hledáme naši českou, ale nikde tam není. Tuto chybu je nutné napravit, protože my Češi jsme velcí cestovatelé, tak tu naše vlajka tu nemůže chybět.  Vylovíme z pod postele českou vlajku, kterou jsme před cestou zakoupili. Vozíme ji už skoro devět měsíců a nikdy jsme ji nevytáhli, teď ale nastala ta správná příležitost a vlajku hrdě připevňujeme na jeden ze stožárů, až úplně navrch, jak jinak.

Poté nasedneme do auta a řítíme se solnou plání směrem na kaktusový ostrov. Pláň je obrovská, k ostrovu je to 50 km vzdušnou čarou, asi bychom tam stihli dojet za světla, ale nechceme opakovat chybu ze včerejška a přetáhnout se. Zastavíme tedy krátce po šesté uprostřed ničeho. Všude kolem je bílo, solná krusta křupe jako lehce zledovatělý sníh. Kuba vyběhne ven a ptá se: “Tati, to už je led nebo je to pořád ta sůl?“.

Já si po delší době zacvičím na záda. Poslední dobou jsem se ke cvičení nedostala, protože kombinace nadmořské výšky a nízkých večerních teplot mne vždy odradila. Janek s Kubou dronují.