Přejezd do Uyuni

Út 25.10. benzínka, Pazňa, 3717 m.n.m. (Bolívie) – Salar de Uyuni, 3660 m.n.m. (Bolívie)

Ráno jako poděkování za místo ke spaní natankujeme naftu. Na této benzínce jsou na cizince zvyklí a naftu nám načerpají rovnou do nádrže. Cena je obvyklých 5 BOBů za litr.

Celé dopoledne jedeme altiplanem. Zastavujeme jen, když je to nutné. Snažím se s Kubou učit češtinu, ale je to boj, je to boj, je to boj. Kuba kňučí skoro bez přestání. Nebudu to tady déle rozebírat, ale kdybych neměla za sebou už skoro celý „kurz lepšího chování“, asi bych to nevydržela. Takhle to fňukání sice nějak ustojím, ale večer už mi nervy rupnou a trucuju v autě místo, abych se šla projít při západu slunce po solné pláni. No, možná by mi ty nervy nerupaly, kdyby den nebyl čistě přejezdovo-zařizovací, což já obecně těžko snáším. Když není aspoň nějaké to drobné turistické rozptýlení v podobě procházky, výletu, muzea či historické památky, má duše trpí. Nestačí mi, že máme odškrtaný seznam splněných úkolů, já na seznam kašlu, já potřebuji něco víc. To Jankovi ten odškrtaný seznam a odřízené kilometry stačí. Ten se má.

Týna se celou dobu přejezdu svědomitě učí. Joli spíš kouká z okna a sní s otevřenýma očima. Na oběd neoběd zastavíme při krajnici uprostřed ničeho. Každý sníme něco malého, koukáme přitom na malá tornáda, která se honí nad pouštní krajinou kolem nás. Silnici lemují značky „Pozor, lama.“ Později vidíme stáda lam guanako a ještě později jednu lamu, která si nedala pozor, a leží čerstvě rozježděná uprostřed vozovky. To už naštěstí sedím na sedadle spolujezdce, protože tohle nebyl pohled pro dětské oči, stačí, že Joli včera viděla psa v podobném stavu.

Zastavíme také v menším městečku, kde si koupíme bolivijské SIM karty. Je to stejně jednoduché jako u nás. Kartička se SIMkou se odtrhne s vystaveného souboru karet a je to. Žádné pokazování se pasem či dávání otisku prstu. Stačí zaplatit a 5 Giga dat je našich.

Na trhu nakoupíme nějaké základní potraviny – pečivo, rýži a těstoviny na váhu, ovoce, zeleninu a kokové lístky na čaj. Mají tam i čerstvé maso (tipuji, že nějaké lamí). Tento trh není určený pro turisty, všichni na nás více či méně okatě zírají a ti nejodvážnější se ptají, odkud jsme.

Těsně před městečkem Uyuni si necháme nastříkat podvozek auta nějakým speciálním olejem, aby byl aspoň trochu chráněný před účinky soli.

Do Uyuni dorazíme krátce po třetí hodině. Jako první se vydáme nakoupit na místního supermarketu, inzerovaného v iOverlanderu. Někdo tam o něm píše, že je to jen větší „tienda“, ale není to pravda. K Walmartu či k Bille na Břevnově má tento podnik daleko, ale mají tam několik druhů šunky a sýra, jogurtové nápoje, nutelu, kolu zero, tortily a spoustu dalších věcí, které v běžných vesnicích či maloměstských tiendám nejsou dostupné (tak trochu podezříváme většinu tiend z toho, že nemají ledničky a místní lidé je zřejmě také nemají). Pokladní nás před námi zapírá platební terminál, my nemáme dostatek hotovosti, na dvakrát posíláme děti do auta pro další peníze, ale když vidíme, že jiná turistka platí za dvě koly a tři tyčinky kartou, odmítáme platit hotově a najednou je možné provést platbu bezhotovostně.

Pizza k pozdnímu obědu.

Konečně je čas na pozdní oběd či brzkou večeři. Zajdeme do pizzérie, kde mají parádně rychlou wifi, a dobře se najíme. Děti jsou obzvlášť nadšené. Pak musíme ještě nabrat naftu (za 6 BOBů litr přímo do tanku) a vodu (ta je zdarma). Janek už je pěkně nervózní, chtěl by být na solné pláni na západ slunce a stíháme to tak akorát. Když už vyjíždíme z města, vzpomenu si, že jsem v pizzerii nechala kabelku a musíme se vrátit. Tímto nabereme zpoždění, ale i tak na pláň dorazíme včas. Jenže nálada (hlavně moje se pokazí), naopak děti jsou svorně nadšené, pobíhají po pláni a užívají si to.

Spíme na pláni.