Kaktusový ostrov

Čt 27.10. Salar de Uyuni, 3660 m.n.m. (Bolívie) – hřbitov vlaků, Uyuni, 3665 m.n.m. (Bolívie)

Po snídani se zase řídíme solnou plání. Jedeme devadesátkou, auto skoro letí nad drobnými nerovnostmi a vše se natřásá tak, že se nám vytřesou boty z botníku, prostírání a poličky a šroubek z lednice. Když doletíme ke kaktusovému ostrovu, je tam zaparkovaných jen několik terénních aut a pár mladých lidí se prochází kolem, myslím, že na ostrově v jednoduchých chatkách strávili noc.

My se po ostrově projdeme. Z dálky vypadá jako taková šedivá a nudná hora kamení s několika vyššími kaktusy. Zblízka je daleko zajímavější, část kamení jsou zkamenělé korály, kaktusy jsou obrovské a většina z nich začíná kvést. Procházka nám dává zabrat, zadýcháváme se a musíme často zastavovat. Janek je nějaký unavený a není mu dobře od žaludku. Týna brzy ráno vstávala a budila nás. Nikdo jsme se nevyspali tak, jak bychom potřebovali. Po prohlídce ostrova „přeletíme“ zpět k památníku Dakaru. Chceme zkontrolovat českou vlajku, kterou jsme tam včera vztyčili. Na rozdíl od včerejška dnes fouká vítr, vlajka vlaje a je to pro nás krásný pohled. Jankovi asi opravdu nemocný, sklopí si horní postel, vyleze si nahoru a na tři hodiny usne. My se mezitím v klidu učíme, cvičíme, meditujeme, malujeme si obědváme a já si taky na chvíli zdřímnu. Vůbec nám taková zastávka nevadí.

Holky si dopisují deníky. Obě si je píší pravidelně – lepí si do nich různé vstupenky, pohledy, kreslí si obrázky, mapky a komiksy. Obě už pospali dva nebo tři tlusté sešity. Kuba si zpočátku do deníku lepil pohledy a samolepky, kterých bylo v USA opravdu hodně na výběr. Od přejezdu do Mexika je to s obrazovým materiálem horší a tím nastal útlum i u Kubova deníku. Pak si koupil v Panamě nějaké pohledy, které nemohl najít a odmítal si do deníku, cokoliv přidat, dokud ty pohledy nenajde. Nakonec jsem je našla úplnou náhodou mezi pohledy s naším obytňákem. Joli Kubíkovi pomohla dohnat skluz v lepení pohlednic do deníku a od té doby mu denně diktuji krátké deníkové zápisky. Vždy jen pár krátkých vět, které vystihují daný den. Píše je tím svým velkým psacím písmem druháčka a dělá přitom kouzelné pravopisné chyby, které mi přijde škoda opravovat. Moc se mu to toho zapisování nechce, většinou dýl kňučí než píše, ale já myslím, že jednou to ocení a bude se tím deníkem z cesty kolem světa chlubit kamarádům.

Pod silnou krustou je stále slané jezero. Na řidiče občas číhají takového pastičky.

Byla tam.

Když se Janek probudí, jde ještě s dětmi nafotit pár vtipných fotek. Já mezitím poklidím auto. Později přejedeme zpět do Uyuni, necháme auto od soli umýt, pak nabereme vodu, naftu, nakoupíme a krátce po šesté dorazíme na „hřbitov vlaků“ kousek za městem. Sluníčko právě zapadá, Janek z posledních sil vyfotí pár fotek, dáme si lehkou večeři a všichni se zkutálíme do postele.

Hřbitov vlaků.