Pátzcuaro

Út 31.5.  benzínka Tingambato, 2012 m.n.m. (Michoacán, Mexiko)  - u jezera v Puácuaro, 2041 m.n.m. (Michoacán, Mexiko)

Noc na benzínce volíme vždy jako poslední možnost, bývá tam moc světla i hluku, ale tahle noc byla klidná a příjemná. Ráno po snídani přejíždíme na parkoviště u archeologického naleziště v městečku Tingambato. Týna tam běhá, Joli a Kuba si volají s dědečky a babičkami.

Část hlavní ulice v Tingambato.

Kuba telefonuje s dědečkem.

Naleziště je ve srovnání s jinými v Mexiku maličké, ale pro nás je to první pyramida v životě, kterou vidíme na vlastní oči. Můžeme si na ni vylézt a celá místo máme půlhodiny jen pro sebe. Pak přijde ještě jedna skupinka tří dospělých a to je vše. Vstupné neplatíme, protože nefunguje automat na lístky a tak je raději neprodávají vůbec.

Plastický plán naleziště.

Popisky jsou ve třech jazycích. Španělštině, angličtině a v jazyce, ve kterém mluví místní obyvatelé. I náš průvodce na koních Kornelio měl jako mateřský jiný jazyk než španělštinu. S ostatními místními se domlouval právě tímto jazykem, jehož jméno jsme bohužel zapomněla.

Pyramida měla na výšku jen 8 m, ale nám to připadalo úžasné.

Místo jsme měli zpočátku jen pro sebe,

Výhled z vršku osmimetrové pyramidy.

Na oběd zamíříme do centra městečka. Kupujeme si tam tři košíky do auta – jeden na pečivo a dva do poličky na různé kuchyňské drobnosti. Mám z nich radost. Naše bydlení my často připadá neútulné, zvlášť ve srovnání se všemi těmi instagramovými domovy na kolečkách, tak jsem ráda za trochu hřejivého přírodního materiálu, který nahradí plastové krabice, které jsme používali doposud.

Nejdřív jsme na zkoušku koupili dva košíky a pak se ještě pro jeden vrátili.

K obědu máme vepřové tacos u stánku u kostelní zdi. Kupujeme si také čerstvé pečivo, která prodává mladá paní ze stavebních koleček.

Tacos. Každé jsou jiné.

V Mexiku vládne doba plastová.

Miluju ty barvy. Tu intenzitu a živost.

Pečivo prodávané ze stavebních koleček.

Poté zamíříme do historického města Pátzcuaro, které v našem průvodci Lonely Planet dost doporučují. Cestou nabíráme vodu a máme trochu problém s orientací. Parkujeme na parkovišti před supermarketem. Do centra města je to asi dva kilometry, ale dopravní situace je teď kolem čtvrté odpoledne značně chaotické a k tomu všemu začíná pršet. Déšť nás chytne cestou do centra, oblečeme si nepromokavé bundy (máme je jako jediní, Mexičané nemají ani deštníky), nejhorší déšť přečkáme pod balkónem a pak pomalu pokračujeme do centra města.

Vodárna.

Tohle městečko má jednotný vizuální styl. Všechny domy jsou jednotně omítnuté a všechny cedule s názvy obchodů jsou vyvedeny v jednotném grafickém stylu. Je to příjemné pro oči.  

Pátzcuaro.

Nákup v místní pekárně.

Janek byl hladový a tak jsme toho koupili opravdu hodně.

Kapučíno v restauraci s neskutečně úslužným číšníkem.

Restaurace se nacházela v atriu historického domu.

Podloubí jednoho z náměstí.

Původně kostel, nyní knihovna.

Knihovna zevnitř. Knih tam moc neměli, ale ta nástěnná malba byla nádherná.

Ulice dlážděné sopečným kamenem.

Zajdeme si do jedné z restaurací na kávu a polívku. Poté si prohlédneme baziliku a knihovnu. Nakonec se vrátíme zpět k auto a zamíříme do kempu. Kemp vypadá nádherně, ale chtějí za něj moc peněz (500 pesos), což odmítáme zaplatit. Nic z toho, co kemp nabízí, bychom už nevyužili. Ráno musíme odjet, co nejdříve, protože nás čeká dlouhé cesta do Mexico City. Přejíždíme tedy o pár kilometrů dál na břeh jezera Pátzcuaro. Je to zadarmo a je tam klid.