Na koních pod vulkán Paricutín

Po 30.5.  Centro Turistico de Angahuan, 2374 m.n.m. (Michoacán, Mexiko) – benzínka Tingambato, 2012 m.n.m. (Michoacán, Mexiko)

Večer jsme nemohli usnout a ráno nemůžeme vstát. Naštěstí nám jde všechno rychle od ruky – snídaně, balení věcí i ranní hygiena. Než to všechno dobalíme, posíláme děti, aby se podívali, jestli už nám přivedli koně a pokud ano, ať si každý vybere toho svého. Děti se po chvíli vrací a sdělují nám, že koně už tam jsou a že už si vybraly.

Víte, v čem je ale tahle sopka tak výjimečná mezi všemi ostatními mexickými sopkami? Není to ani výškou ani krásou ani blízkostí k nějakému většímu městu, Je to tím, že je nejmladší. Tato sopka vyrostla z kukuřičného pole v roce 1943, během prvního roku své existence narostla o 336 metrů a její růst se zastavil v roce 1952. Vulkán při svém růstu zničil dvě vesnice - ruiny kostela jedné z nich uvidíte na fotkách. Na rozdíl od starších sopek je Paricutín téměř holý, dá se na něj snadno vylézt a je z něj krásný rozhled do krajiny. V jeho okolí jsou další vulkány, ale všechny jsou porostlé vegetací nebo už jsou moc vysoké, aby na ně lezla neaklimatizovaná rodinka. Více se můžete dočíst v tomto česky psaném článku.

Nasedáme na naše koníky.

Nakonec je ale vše trochu jinak. Toho bělouše s velkým a tlustým zadkem dostanu přiděleného já, Janek se posadí na stejně velkého béžového koně, Joli vyfasuje hubeného s hnědými skvrnami, Týna má nějakého světlého a Kuba nejmenšího hnědého. Náš průvodce Kornelio nám ukáže, jak koně řídit – doleva, doprava a stát a pak už vyrážíme po měkké a rovné cestě vstříc vulkánu Paricutín.

Začátek cesty je náročný. Nikdy předtím jsme na koni delší dobu neseděli a rozhodně je neumíme řídit. Myslela jsem si (naivně), že na koně nasedneme a oni budou poklidně kráčet po naučené cestě k vulkánu. Jenže to se neděje. Poklidně nikdo nekráčí – můj kůň chce jít za každou cenu první. Jankův jde za ním a za nimi koně dětí. Jenže Kubův i Týnin kůň by také rádi šli v čele skupiny. První úsek cesty je tedy hlavně o tom, aby si koně vybojovali a udrželi svá místa ve skupině. V kombinaci s poměrně náročným terénem – prudší klesání po kamenité cestě – je to docela o nervy. Ale nakonec se koně trochu zklidní, cesta se zlepší a my si můžeme jízdu trochu užít.

Cesta vede nejdřív borovým lesem, pak avokádovými sady a nakonec po sopečném písku. Několikrát zastavujeme, my s Jankem si vyměníme koně. Ten můj původní bělouš totiž vůbec neposlouchá. Chce jít za každou cenu první, ale odmítá přidat, když jej pobídnu. Janek, který jede hned za mnou, mi pořád radí, jak mám koně víc pobídnout, ale ať se snažím, jak chci, kůň se k rychlejšímu pohybu donutit nenechá. Když už mu moje pobízení hodně vadí, pohodí hlavou tak, že je mi jasné, že nemám šanci. Jediné, co ho donutí přidat je, když jej Jankův kůň začne dohánět. To se pak na pár desítek rozkluše.

Vtipné je, že když si koně vyměníme a Janek vyfasuje toho „líného“ bělouše, není ani on schopen ho donutit k rychlejšímu pohybu. Kůň začne vyhazovat zadní nohou místo, aby přidal. Tohle řízení koní je na mne chvílemi trochu moc, pořád hlídat, aby nás moc nedoháněla Týna s Kubou, protože to se pak ten můj klidný béžový kůň začne moc otáčet a jednu chvíli se otáčí tak, že se musím hodně držet, abych nespadla.

Naštěstí Kubíkův koník je klidný a Jolčin je mimoň, který se do žádných bojů o první místo nepouští. Místo toho jede lehce mimo cestu a Joli hezky poslouchá.

Cesta vede přes sopečný písek. V dálce už je vidět vrcholek sopky, na kterou míříme.

Po nějaké době se fotíme se sopkou v pozadí, pak se ještě chvíli vezeme, než sesedneme z koní, Kornelio je uváže ve stínu stromů a my si sedneme ve stínu nějaké chaty. Odpočíváme a obědváme. Pak nás Kornelio vede na vrchol vulkánu. Jde to pomalu, ale nakonec vylezeme ke kráteru, který všichni kromě Kuby obejdeme kolem dokola. Cesta dolů je rychlá. Děti jsou dole asi za dvě minuty.

Vysypeme si písek z bot. Chvíli vydechneme a napijeme se a pak už zase nasedáme na koně. Týně a mně se vůbec nechce. Týna se bojí. Mne bolí zadek a kolena, protože třmeny jsou mi krátké. Navíc nám oběma s Týnou nevyhovuje ta neustálá dynamika ve skupině koní. To Jankovi se to řízení koní líbí, Kuba si tam tak nějak vlaje a Joli to vysloveně jde, nemaže se s tím a hubený koník ji poslouchá přímo neuvěřitelně.

Cesta zpět mi připadá nekonečná. Je vedro, slunce do nás praží, bolí mne zadek i kolena čím dál tím víc. Když sesednu, nemohu skoro chodit. Když dám nohy ze třmenů, abych kolenům trochu ulevila, necítím se moc bezpečně. Nakonec se tedy vzepřu ve třmenech, sedím na zadním kraji sedla a jedu takto.

Když dojedeme k ruinám kostela sv. Jana, jsem úplně grogy. Všechno mne neskutečně bolí. Zajdeme se podívat k tomu, co z kostela zbylo, když jej zalila láva. Je to působivé, ale je mi tak zle, že si to nemohu pořádně užít. Neužiju si ani jídlo v jediném otevřeném stánku. Mají tu zajímavé modré tortily. Nakonec si přece jen trochu odpočinu a zvládnu ten zbytek cesty na koni k autu. Koně už jsou naštěstí unavení, těší se na vodu a pěkně pomalu šlapou bez nějakého zlobení či soupeření.

Cesta, která obvykle trvá 6 hodin, nám zabere o hodinu a půl víc. Janek dá Korneliovi za tu trpělivost s námi nějaké spropitné. Pak se loučíme, někteří koně kráčejí sami domů, my zamíříme k autu. Janek domluví sprchy v jedné z chatek.

Po celém dni na slunci a v sopečném prachu, je sprcha malý zázrak. Smyje z nás všechnu špínu a část únavy. Můj zadek dostal zabrat ze všech nejvíc, mám jej sedřený málem do krve a ani teď, když po týdnu píšu zápisky, ho ještě nemá zcela zahojený.

Kafe a sopky.

Avokádo na stromě.

Zase jedna taková zoufalá vesnička.

Sazenice avokáda.

Avokádové stromy kam dohlédnete.

Po sprše nasedáme do auta, projíždíme ještě jednou touto chudou vesničkou a po větší silnici míříme do vesnice Tingambato, kde přespíme na benzínce.

Noc trávíme na benzínce. mají tu toalety za pět pesos a je tam bezpečně.