Psi dingo
Ne 22.1. K’Gari (Fraser Island), 3 m.n.m. (Queensland, Austrálie) - K’Gari (Fraser Island), 3 m.n.m. (Queensland, Austrálie)
Když se probudíme do horkého rána, ještě netušíme, že moře vystoupalo až na okraj pláže a uvěznilo nás tak na tábořišti. Dopolední přílivy jsou nyní několik dní na svém maximu a třeba tomu přizpůsobit program dne. Pro nás dospělé to není problém, ale děti mají občas pocit, že dokáží poručit větru dešti a že okolní svět (příroda a počasí) se přizpůsobí jejich přáním. Příkladem budiž naše Týna, která vstává za kuropění, aby si mohla zacvičit, a pokaždé je překvapená, že ji poštípali komáři. Našplíchání se repelentem je pod její úroveň a tak má nohy doštípané a rozškrábané a nám si stěžuje na nevhodný výběr tábořiště. To ale není dnešní případ, dnes ji dokousala obří hovada, která pach repelentu neodpuzuje, a po ránu je jich na tábořišti mnohem víc než večer.
Kvůli vysokému přílivu nemůžeme odjet, pláž je celá zalitá vodou. Koupání v moři není bezpečné, protože tu jsou nebezpečné proudy, které odtáhnou koupající na volné moře, kde jsou žraloci.
Je nesnesitelné vedro. Sundáme ze stanů nepromokavé plachty a stany přesuneme na takové místo, aby do nich foukal čerstvý vítr z pláže a dalo se v nich vydržet v horkém počasí. Děti zalezou do stanů, kde jsou v bezpečí před nenechavými bodavým hmyzem. Ještě před polednem poobědváme hamburgery a pak konečně opouštíme tábořiště se všemi hovady.
Míříme po pláži k vraku lodi Maheno. Vrakem se kocháme jen chvíli, je nesnesitelné dusno a slunce nebezpečně pálí.
Maheno je nejslavnější z vraků Fraser Island a stal se významnou atrakcí. Loď, postavená v roce 1905, byla jedním z prvních parníků poháněných turbínou. Plavila se pravidelnou cestou mezi Sydney a Aucklandem, dokud nebyla během první světové války uvedena do provozu jako nemocniční loď v Evropě. V roce 1935 byla loď Maheno prodána do Japonska do šrotu. Z lodi byla odstraněna kormidla a byla tažena do Japonska. Zrovna když lodě pluly ve zdejší vodách, přišla cyklonální bouře a vlečný řetěz se přetrhl. Loď Maheno se bezmocně vznášela v rozbouřeném moři a nakonec uvízla na písečné pláži na Fraser Island. Posádka čítající osm mužů přežila. Zdroj: Wikipedie
Fotka z roku 2005.
2023
Naší záchranou je velký oplocený kemp kolem rančerské stanice ve zvaném Waddy Point. Původně se tam jedeme jen osprchovat, ale nakonec ve stínu vysokých stromů strávíme kus odpoledne. Zde si také dozvíme, že v 2001 dva psi dingo tu usmrtili devítiletého chlapce, který spolu se svým stejně starých kamarádem prozkoumával ostrov.
Když později pokračujeme po písečné pláži na sever, potkáme několik psů dingo. Všimneme si, že zde lidé kempují mimo oplocené oblasti. Ani na místě, kde máme zarezervované kempování na dnešní noc, nejsou ploty. Tohle místo (kempingovou oblast č.8) jsme zarezervovali speciálně proto, že nedaleko odsud leží jedno ze sladkovodních jezer – Ocean Lake. Není ještě moc pozdě, zamíříme tedy k jezeru, abychom se podívali, jak to tam vypadá.
U jezera jsou vysoké stromy, které vrhají příjemný stín na tři piknikové stoly. Jsou tam také toalety. Samo jezero vypadá ve srovnání s Lake McKenzie jako klasický český bahnitý rybník s hnědě zabarvenou vodou, která ke koupání moc neláká. Stůl úplně vpravo vypadá, že bude nejvíc ve stínu a tak prohlašuji: „Tenhle si ráno zabereme.“ Janek mne upozorní, že tu nejspíš nebudeme sami: „Dej se pozor, abys neporcovala medvěda, který ještě běhá po lese.“ Odvětím, že jen chci být připravená a ráno uvidíme.
Stejně jako dnes i zítra bude dopoledne vysoký příliv, který zalije celou pláž, proto od jezera vyjedeme jen k pláži a ještě za dunami najdeme vhodné místo pro dnešní noc. Líbí se nám, že tam fouká čerstvý vítr od moře a že tam nejsou žádná hovada. Když Jankovi ukazuji, jak má zapakovat, všimnu si v písku otisků psích tlapek. Protože na ostrov žádní domácí psi nesmí, je mi jasné, že to jsou stopy psa dingo.
Tentokrát si celé vybalování natáčíme na mobil jako časosběr. Postupně postavíme stany, nafoukneme matrace, vybalíme spacáky. Najednou Kuba vykřikne: „Dingo!“ a ukazujeme směrem k vodě. Opravdu z písečných dunách mezi námi a pláží nás pozoruje rezavý pes dingo. Po chvíli se k němu přidá další jedinec – menšího vzrůstu, nejspíš odrostlé štěně. Psi obejdou tábor, dokonce je zachytí časosběr a pak zmizí.
Když máme vybaleno, ohřejeme párky k večeři. Zatímco si na nich pochutnáváme, všimne si Joli, že z malého kopečku, spíš takové vyšší meze, nás oba psy pozorují, zřejmě nalákáni vůní masa. Janka nenapadne nic jiného než zavolat tatínkovi a v přímém přenosu mu psy ukazovat.
Odpoledne jsme si s dětmi o psech dingo znovu povídali. Týna si přečetla cedulku o případu úmrtí, a obě holky jsou neustále v konfrontaci s cedulkami varující rodiče, aby si hlídali své děti i menší teenagery, mezi které ony samy sebe počítají. Několikrát jsme si vysvětlili, že psi dingo nejsou žádní roztomilí domácí mazlíčci, ale divoká zvířata, která mohou člověka ošklivě poranit. Po všech těchto vysvětleních a přednáškách jsou si holky moc dobře vědomé toho, co jim hrozí a jsou patřičně vyděšené, když jsou psy poblíž. Když Janek začne volat svému tatínkovi, změní se atmosféra v kempu, z ostražité na uvolněnou, psi to vycítí a zvednou se, holky začnou ječet svými vysokými hlásky, což psi ještě víc podráždí. Je to opravdu nepříjemná situace, protože i když nám asi nic nehrozí, ještě nemáme se psi žádnou zkušenost a jsme vyděšené (i já), protože jak Janek telefonuje, tak skoro nevnímá, co se děje kolem a místo, aby byl s námi různě popochází. Nakonec už holky ječí tak, že hovor ukončí a vše se uklidní. Dojíme večeři a sleduje pohyb psů kolem. Už nejsou oba na kopečku, ale různě se popocházejí kolem našeho tábora. Chvíli jsou na příjezdové cestě, chvíli na dunách, chvíli někde úplně jinde. Vnímám, jak se postupně přibližují. My umyjeme nádobí, poklízíme všechny věci do auta tak, aby se k nim psi nedostali. Slunce zapadá a když zapadne úplně, zaútočí ve velkém komáři. Děti panikaří, štípance nepříjemně bolí a otravně svědí, psi dingo se pomaličku přibližují. Nemůžeme najít repelent, dávala jsem ho do přihrádky na dveřích spolujezdce, ale někdo ho aktivně uklidil někam jinam, takže se mi nepodaří objevit. Komáří útok neustává. Je to už tak nesnesitelné, že z posledních sil najdu lékárničku s léky na alergii a ukryji se v našem stanu. Janek ještě douklízí poslední věci, přenese dětem léky a zaleze za mnou. V tu chvíli je pole volné pro psi dingo, už je skoro tma, nevidíme je pořádně, ale proběhnou a prozkoumají celý tábor, hledají něco k jídlu. Nic nenajdou, jen fenka očichává místo, kam jsme vylili vodu z mytí nádobí.
Později když už je úplná tma, komáři zase zmizí. Děti si čtou ve stanech, my s Jankem si sedneme ven k další lahvi vína a k práci na počítačích a mobilech. Je tu totiž drobný signál 4G. Zavoláme kamarádům do Prahy, ale protože hlasitým hovorem rušíme Joli, přesuneme se od stolu, který stojí mezi našimi stany, za jeden ze stanů. Chvíli si ještě povídáme, ale Joli to stále ruší a tak hovor ukončíme. Když se vrátíme těch 5 metrů zpět, všimneme si krabičky, ze které někdo vytahal asi deset papírových kapesníků. Když ji zvednu a prozkoumám z blízka, vidím v ní dvě kulaté dírky po psích tesácích. Dingové, jak jim říká Kuba, využili příležitosti a zcela nepozorováni vyrazili prozkoumat na chvíli uvolněný stůl. Dovedu si představit, že touhle vyčkávací taktikou už okradli nepozorné lidi o spoustu večeří či zbytků jídla. Stačí jim jen chvilka nepozornosti. My jsme si jídlo i děti pořádně hlídali, takže se zmocnili jen ubrousků, ale věřím, že ne všichni jsou tak uvědomělí a dingové si často pochutnají na lidské potravě.