Koupání v jezeře McKenzie

So 21.1. Rigde Wongai Camping, K’Gari (Fraser Island), 3 m.n.m. (Queensland, Austrálie) - K’Gari (Fraser Island), 3 m.n.m. (Queensland, Austrálie)

POZN: Děkuji Šárce za odkaz na krátké představení Fraser Islandu v pořadu Objektiv české televize. Moc se nám líbil, jen děti měly výhrady k tomu, že se tam nikdo nezmiňuje o těch hovadech. Odkaz na pořad ZDE.

Konečně se trochu uklidníme a začneme si pobyt v Austrálii užívat. Ne každý tak moc jako Kuba a Janek, ale koupání v jezeře McKenzii si užíváme opravdu všichni včetně obou holek.

Místní obří hovada na cvičící podložce standartní rozměrů.

Hovada se sice v noci schovala, ale ráno zase nemilosrdně útočí. Jsou tak velká, že působí skoro strašidelně a ta naše jsou ve srovnání s nimi ne jako jejich mladší brácha, ale spíš jako o hodně mladší synovec či rovnou vnuk. Raději hned po snídani, která proběhne ve větru na pláži, aby se děti mohly aspoň trochu v klidu najíst bez hovad, vše sbalíme a odjíždíme pryč.

Bohužel zrovna před chvílí zrovna vrcholil příliv, který je teď při novu vyšší než obvykle. Velká část pláže je zalitá vodou. Nám se naštěstí podaří to nejužší místo, které by nebylo bezpečné projíždět po pláži, objet cestou, která vede vnitrozemím. Janek si to řízení na pláži a na písečných cestách dost užívá, já přiměřeně trpím a v napínavých situacích, kdy auto nějak víc zabere nebo projíždí hlubší závějí písku, vyděšeně vykřikuji, což způsobuje, že Jankovy oči se ještě víc rozsvítí.

Když je pláž dost široká a žádná auta nejsou v dohledu, nechá Janek chvíli točit volantem i Kubu a Joli. Poté odbočíme do vnitrozemí a cesty začne být opravdu dobrodružná, protože zatímco na pláži je písek spíš vlhký a pevný, vnitrozemím vedou úzké cesty s hlubokým pískem, zatáčkami, kořeny, stoupáními a klesáními. K našemu dnešnímu cíli sladkovodnímu jezeru McKenzie dorazíme asi v jedenáct.

Zaparkujeme na parkovišti kousek od toalet a oplocené piknikové oblasti. Zabereme si jeden stůl (ten největší a nejblíž autu) a nanosíme tak suroviny a potřeby na vaření. Janek vezme děti k vodě a já se do toho pustím. Jenže to není jen tak, příště asi na podobnou akci nakoupím samé předpřipravená jídla, protože vařit takhle u stolu je časově náročné. Navíc mi chybí pořádný hrnec, ve kterém bych mohla všechny nudle uvařit naráz a nemusela to dělat natřikrát. Jediné štěstí je, že kuřecí maso ochucené kupovanou směsí „japonské kari“ všem moc chutná, dokonce i Kubovi a Joli, kteří jinak kari moc nemusejí (když jsem doma připravovala maso ochucené kořenicí směsí „Čína“, která má žlutou barvu, Kuba prohlašoval, že on to žluťácké maso jíst nebude).

Po umytí nádobí, vyrazíme k jezeru tentokrát už v plné sestavě. Na mne dopadne vlna emocí (když jsem tu byli poprvé, bylo mi 24 let, nyní je mi tolik, jako kdyby se číslice prohodily), ve které se topím celé odpoledne a vyhodnotím ji jako takovou slabší krizi středního věku, která se nejspíš víc projeví až se vrátíme zpět domů a budu mít čas se podobnými myšlenkami zabývat. Tady na to není prostor, každodenní zážitky jsou nyní tak intenzivní, že přebijí nepříjemné pocity, jakože už mám tu lepší část života za sebou, že vůbec nevím, jakou si mám hledat po návratu práci, nebo že, už jsem stará a vrásčitá (jako takový bonus mi následují den někdo pošle soukromou zprávou odkaz na IG účet estetické kosmetiky, která nabízí vše od botoxu po laser).

Za stromy a keři už prosvítá Lake McKenzie.

Jezero McKenzie je nádherná přírodní nádrž s bílým písčitým dnem a průzračně čistou vodou. Před lety jsme doplavali s Jankem a kamarádem Stephanem až na druhý břeh. Dnes mi to přijde nemožné a jsem ráda, že se na chvíli smočím. Děti a snad i Janek si koupání užívají plnými doušky a pak na něj nadšeně vzpomínají.

2023

2005 ;-)

Odpoledne nás čeká dlouhá, snad dvouhodinová jízda na tábořiště. Cesta vede vnitrozemím. Na oficiální turistické mapě, kterou jsme dostali, nejsou cesty moc dobře vyznačené a často nám není jasné kudy přesně vedou. Povrh je většinu dobře sjízdný, jen občas se vyskytují větší prohlubně, do kterých musíme pomaličku sjíždět nebo se je snažíme objet. Jedna taková díra navíc na cestě, který poměrně prudce klesá dolů, je opravdu hluboká, a jak se ji janek snažím objet, auto se najednou ocitne ve velkém náklonu na jednu stranu. Všichni se vyděsíme, auto zastavíme. Co teď? Já raději vystoupím, abych ho nepřevažovala. Když se podívám pod auto, abych zjistila, k čemu došlo, vidím, že Janek vyhnul až moc a pravým předním kolem najel na „břeh“ koryta, kterým vede cesta. Nakonec stačí opatrně vycouvat asi metr zpět a auto už zase stojí téměř rovně.

Písečná cesta vnitrozemím.

Nakonec se přeci jen dohrabeme na pláž, kde se řídí velmi snadno. Tam také zahlédneme první skupinku místních divokých psů dingo. Stojí na kraji pláže, u dun a jeden něco kouše. Při bližším pohledu zjistíme, že to co vypadalo jako tělo nějakého ubohého chlupatého tvora, je jen obyčejný kokosový ořech, který sem vyvrhlo moře. Děti jsou ze psů nadšené.

Psi dingo.

Na tábořišti.

Večer a noc strávíme na místě, kde není tolik obtížného hmyzu. Sice tam nějaká hovada jsou, ale stačíme je průběžně zabíjet. Jakmile padne tma, cikády stejně jako včera začnou řvát na plné pecky, ale vydrží jen čtvrt hodiny a pak umlknou. Hovada se západem slunce zmizí, komáři se neobjeví a my si užíváme krásného večera s nebem plným hvězd. Sedíme venku, Janek píše maily, já deníkové zápisky a popíjíme červené australské víno (já si ho ředím kolou :-).

Joli nafukuje matrace pomocí kompresoru.

Kuba a písek.