Prší celý den

Po 30.1. Caravan Park,. Stocton, 0 m.n.m. (New South Wales, Austrálie)

Přístřešek, který jsme kupovali, aby nás chránil před sluncem, dnes stavíme proto, aby na nás nepršelo. Téměř celý den střídavě lije nebo poprchá. V autě je nám za takového počasí těsno, nepomáhá ani to, že můžeme využít společenské místnosti v kempu. Každý by byl totiž nejradši v autě, odeslání do společenské místnosti berou děti trochu jako vyhoštění od rodinného krbu. Je to náročné. K tomu všemu Janek má od rána zakaboněnou náladu, představoval si, že si budeme užívat místní pláže a ono má pršet nejen dnes ale i zítra.

Kvůli neustávajícímu přívalu vody se nám před vstupem do auta vytvoří blátivá louže, které se prostě nelze vyhnout, je nutné do ní vstoupit, aby se člověk dostal dovnitř. Několikrát na blátě uklouzneme a moc nechybí, abychom do kaluže spadli. Odpoledne, když zrovna neprší, přeparkujeme auto kousek vedle, abychom vystupovali na trávník. Je to velká úleva.

(K tomu bych chtěla napsat, že je přísně organizovaný. Každý má své dané místo a na místech platí zasedací pořádek – karavan vlevo, volný prostor pro stůl či přístřešek, vpravo pak tažné auto. Většina místních jezdí silnými auty, která za sebou táhnou obytný přívěs. Obytná auta, která byl populární v USA, jsou tu méně obvyklá a v kempu je jich tak desetina.)

Týna si pochvaluje spaní ve stanu. Cítí se tam jako ve svém pokojíčku.

Celé dopoledne trávíme v kempu obvyklým programem – škola – Instagram – vaření – dohánění restů. Týna vytvoří tři zajímavé reelsy o Japonsku. Já naházím příspěvek na blog, ale ve skutečnosti bych potřebovala hlavně psát. Kuba napíše po dlouhé době dva dny do deníku. Od února se začínáme zase učit, až doteď měl prázdniny.

K obědu připravím hamburgery z hovězího masa. V Austrálii je možné v supermarketech koupit i maso klokaní. Jak v celku, tak mleté, dokonce i ve formě hamburgerů, kterým my říkáme „skipi burgery“, což nám připadá děsně vtipné a cool a děti tomu vůbec nerozumí.

Po obědě sbalíme batoh a vyrazíme na trajekt do Newcastlu. Zrovna chvíli neprší, ale opravdu jen chvíli. Když vystoupíme z lodi na druhé straně zátoky, zase se rozprší a my si musíme nasadit nepromokavé bundy. Na nohou máme celou dobu pantofle, kterým nevadí ani voda ani bláto. Australani se s tím nemažou a chodí rovnou bosky.

Za deště si projdeme ulici Hunter Street, nakoukneme do několika obchodů, ale pořád máme špatnou náladu. Zlepší nám ji kapučíno a horká čokoláda v moderní kavárně na náměstíčku mezi nově postavenými výškovými budovami. Obdivujeme krásný keramický hrníček, ve kterém donesou dětem horkou čokoládu, obrázky vytvořené v mléčné pěně i květinovou výzdobu na náměstíčku. Pak nakoupíme jídlo v pěkném supermarketu a hned vedle i dvě lahve vína.

Po návratu z výletu, se jen převlékneme a pěšky vyrazíme na návštěvu k Simone, která bydlí asi kilometr od kempu. Kráčíme po ulici, na jedné straně domy, na druhé straně oceán. Pozorujeme domy a říkáme si, který se nám líbí a tipujeme, kde asi Simone bydlí.

Dům, kde bydlí Simone, je veliký a nádherný. Dokončený před rokem, což je poznat na spoustě zrovna teď moderních detailů jako jsou užití oblouků, mramor na kuchyňské desce a spousta pokojovek v koších. Joli se nejvíc líbí výtah z přízemí do prvního patra. Kuba si domu nevšímá a na nějaké přemýšlení nemá vůbec čas, střílí z půjčené nerfky na Simonina mladšího syna a uhýbá před jeho střelami. To Týna je smutná a stýská se jí po domově a závidí Kubovi kamaráda v jeho věku. Ale možná se i na ni usměje štěstí, ve středu půjdeme na návštěvu k dalším Australance našeho věku, která má dvě dcery.

K večeři máme lasagne, česnekový chléb a bílé víno s ledem. Dokonce i Joli lasagne ochutná a sní celou porci. Odcházíme před osmou. Kluci mají zítra první školní den, naše děti jsou unavené, je čas jít spát.