Konečně chvilka klidu

Út 31.1. Caravan Park, Stocton, 0 m.n.m. (New South Wales, Austrálie)

Tenhle ten odpočinkový den jsme už všichni potřebovali jako sůl. Strávit celý den v poklidu v kempu se může zdát jako nuda a promarněný čas, ale občas je to nutnost nezbytná pro znovunabití duševního klidu a dohnání úkolů, na které jinak není čas.

Tento úterý je jedním z takových dní a proběhne v poklidu bez hádek, strkání, hysterických záchvatů a sekání se. Jsem ráda, že si ho můžeme konečně dopřát a nemusíme se nikam hodit. Předpověď počasí na dnešek byla nemilá – v noci silný vítr a během dne neustávající déšť, ale soudruzi meteorologové někde udělali chybu a celý den je jen pod mrakem, což je slunečných a horkých dnech přesně to, co potřebujeme.

Dopoledne se holky zase učí, Kudu donutíme dopsat další dvě strany do deníky. Já chvíli cvičím, chvíli peču granolu (hurá) a chvíli mám k dispozici počítač, tak píšu deník. Janek řeší nějaké problémy s účty na Googlu a s Youtube Premium. K obědu připraví Týna těstoviny se skleněnou omáčkou vytuněnou o žampiony, ale její pomoc mi poskytne cenný čas s počítačem. Joli s Kubou umyjí nádobí v kuchyni.

Odpoledne s se Joli střídáme na počítači. „Super, tak to tam mám,“ prohlásí Joli, když si nahraje všechny stažené knihy od Jamese Herriota na čtečku. Tyhle elektronické čtečky jsou doslova zázrak. Naše děti si díky nim mohou přečíst knížky v češtině, aniž bychom sebou museli vozit hromadu papírových knih. Když jsem posledně požádala sledující na Instagramu o návrhy na knihy pro osmiletého Kubu, dostala jsem spoustu tipů. Co se dalo, to jsem postahovala zdarma, jen všechny tři díly Prašiny jsem dětem koupila jako dárek k Vánocům. Stažené soubory jsem nahrála na všechny tři čtečky a děti si teď knihy postupně pročítají. Díky čtečkám mohou číst jednu knihu všechny tři děti zároveň. Joli si nadšeně přečetla Inkoustové srdce. Ještě nadšenější byla, když při zápisu do čtenářského deníku, objevila, že knihy má ještě dva navazující díly. Hned si sama stáhla a vrhla na ně. Nyní je čtou i oba její sourozenci. Já sama si občas něco stáhnu, ale knihy od současných českých autorů si kupuji on-line.

Ve tři vyrazí Janek do obchodu pro pivo a staví se u Simone, která zapomněla, že kluci mají trénink kriketu a tak u ní nemůžeme strávit odpoledne. Týna si u Simone půjčí jejich fenku Roxie a vezme ji na hodinovou procházku. Obě si to užijí a Týna je pak smutná, že psa nemůžeme mít. Ani na cestě, ani později doma. I mne to mrzí, nejen kvůli ní i ale i kvůli Kubovi. Bohužel jsme oba s mužem alergici a psa nebo kočku mít doma nemůžeme a mít je celoročně venku není prostě ono.

Po čtvrté vezme Janek děti na pláž a já mám tolik potřebný klid na psaní deníkových zápisků. Můj skluz nabral rekordních rozměrů, chybí mi k dopsání snad sedm dní a poslední večery se mi dělalo zle, když jsem si vzpomněla, kolik práce je přede mnou, ale většinou jsem neměla víc energie než na zapsání jednoho jediného dne. Počet nedopsaných dní tak sice nenarůstal, ale ani se nezmenšoval. Nejlépe se mi píše během odpoledne, ale prakticky nikdy to není možné. Většinou je potřeba se věnovat něčemu jinému a psaní se tak odsouvá na pozdní večer, kdy jsem už unavená a hůř se soustředím. Dnes se mi ale povede napsat čtyři celé dny a možná ještě něco víc. Je to velká úleva, cítím se psychicky o dost lépe. Ještě je přede mnou hodně práce, ale už vidím světlo na konci tunelu.

K večeři máme pečivo, které je Austrálii vynikající. Oproti USA a jejich sladkému toastovému chlebu je to příjemná změna. Zatím se nám skoro všude podařilo sehnat pšeničný kváskové chléb, který skvěle chutná, i když není úplně čerstvý. Všichni si jej pochvalujeme a Kuba se těší na každou snídani (dává si chleba s pomazánkovým máslem).

Je deset hodin večer, během dnešního dne jsem zvládla dopsat chybějící zápisky za pět dní, včetně toho dnešního. Ještě nemám vyhráno, stále mi chybí zapsat dva a půl dne, ale to už nějak zvládnu i za normálního provozu. Teď si dám jen krátkou večerní lekci jógy, protože prosezeném odpoledni ji mé tělo opravdu potřebuje, a pak se budu věnovat manželovi, na kterého jsme dnes pro samé psaní neměla moc času.