Poslední den v Jižní Americe

Ne 25.12. byt A, 7. patro, Cerrito 1278, Buenos Aires, m.n.m. (Argentina) – letadlo z BA do CDMX (Argentina)

Balit, balit, balit. To je můj dnešní úkol. Zase je potřeba sbalit všechny věci a využít k tomu o jednu tašku méně než jsme do Buenos Aires přivezli. K tomu naposledy peru, prádlo věším tak, aby co nejdříve uschlo. Třídím věci na ty, které si vezmeme a které tu necháme. Už podruhé. Necháváme tu nějaké jídlo, jedny Kubovy boty, které odmítá nosit) a pár dalších věcí.

Odpoledne pošlu Janka, Týna a Kubu na procházku. Zatímco já finišuji balení, Joli „odstrojuje“ nalepených stromeček ze zrcadla.

V sedm hodin večer přijde majitelka bytu. Byt jí předáme a ona nám pomůže s objednáním Uberu. Zase musíme jet dvěma vozy, protože do jednoho se se všemi zavazadly prostě nevejdeme. Přijde nás to na dvakrát dvacet dolarů, ale na letišti jsme čtyři hodiny před plánovaných odletem letadla do CDMX.

V pokynech k letenkám se psalo, že je potřeba být na letišti tři hodiny předem v případě mezinárodního letu. Přišlo mi to dost nadhodnocené, ale nakonec se ukáže, že je to tak akorát. Od vstupu na letiště k příchodu ke gatu to trvá opravdu poctivé dvě hodiny. Když si člověk chce ještě něco koupit nebo si dát něco k snědku, jsou ty tři hodiny opravdu tak akorát.

Už ani nevím proč to vlastně tak dlouho trvalo. Na samotném check-inu jsme strávili docela dost času ve frontě a pak snad čtvrt hodinu přímo na přepážce než si mladý zaměstnanec ověřil všechny naše údaje – od pasů přes víza do USA a kovid certifikáty až po ubytování v Los Angeles. Pak byla na řadě kontrolu lidí i zavazadel, obojí opravdu důkladné (už si přesně nepamatuji v čem, ale bylo to pravdu náročné). Dost se nám ulevilo, když jsme to měli všechno za sebou a mohli se vydat dlouhou chodbou k příslušnému gatu.

Děti byly takhle pozdě v noci už hodně unavené a choulily se zimou. My s Jankem jsme ještě sehnali něco drobného k jídlu a babičce Magdě koupili památeční argentinský hrnek.

Když nastoupíme do letadla a ukáže se v čem spočívala změna sedadel oproti té objednané – zatímco původně jsme měli tři a dvě sedadla vedle sebe. Teď máme tři vedle sebe v prostřední řadě a dvě zcela samostatně. To nejlepší vyhraje Janek – daleko od zbytku rodiny a se spoustou místa na nohy. Černého Petra se vytáhne Joli – sedadlo u uličky vedle manželského páru s uřvaným miminem. Navíc má pán na rukou část kůže bez pigmentu, Joli to děsí a nemůže celou pořádně spát. Já sedím namáčknutá mezi Kubou a Týnou. Oba si mi lehnou na klín a já sleduji nový Top Gun. Pak už potřebuji také spát a vůbec si s tím rady. Neumím spát v sedě (jen když mám hlavu opřenou o Jankovo široké rameno nebo o bezpečnostní pás v autě, ale ani jednu tu nemám k dispozici). Na chvíli si dokonce lehnu na zem pod sedadla a později spím s hlavou střídavě u Kuby a Týna na klíně.

Špatně jsme to zabalili. Sirky do letadla nesmí vůbec, nůžky zase do příručním zavazadel. Takže šup s nimi do koše. Joli byla naštvaná na Týnu, že nůžky nechala v penálu.