Policejní prohlídka auta
Čt 18.8. La Granja Campo y Aventura, Colón, 70 m.n.m. (Panama)
Tahle noc byla pro mne jednou z nejhorších na naší cestě. Naštěstí nešlo o nic vážného, takže vlastně nešlo o nic, ale i tak bylo nepříjemné se špatně vyspat. Všechno začalo tím, že Týně bylo vedro v kabině, a proto si otevřela dveře. Toho využil bodavý hmyz, naletěl dovnitř, aniž jsme si toho všimnuly. Týna se nakonec stejně přesunula k nám s Kubíkem na dolní postel. Janek vylezl na palandu a během pár minut usnul navzdory, že jeden z místních psů asi půlhodiny bez přestání štěkal. Janek usnul a chrápal, pes štěkal a do mne stále bdící se pustil bodavý hmyz. K tomu přičtěte vlhko, teplo a nemožnost pořádně vyvětrat. Výsledkem bylo, že jsem nemohla usnout. Četla jsem si na čtečce napínavou knihu (Spi sladce od Rachel Abottové), škrábala si přibývající štípance, chvílemi zkoušela usnout, ale pořád nic, jen mne to kousala víc a víc. Vzala jsem si v zoufalství postupně dva Claritiny, ale pořád nic. Až když jsem se o půl třetí otočila v posteli hlavou k nohám svých dětí minuty jsem byla tuhá a spala jak miminko až do sedmi.
Bodavý hmyz je kapitola sama pro sebe. V tropech je ho spousta a jistě je ho i spousta druhů. My rozlišujeme dva – komáry a pičulky. Komáři jsou komáři všech druhů (nejhorší jsou ti velcí černí yukatánští a belizští). Pičulky jsou podle nás malé neviditelné mušky, které nejčastěji štípou kolem kotníků nebo zápěstí. Většina štípanců svědí jen krátce, takže člověka netrápí nijak dlouho, ale i tak je svědění mnohdy velmi úmorné. Komáři přenášejí bohužel také různé nemoci – horečku dengue nebo žlutou zimnici. Žlutá zimnice se ve Střední Americe nevyskytuje (nemohu si to teď ověřit, ale jsem si skoro jistá), vyskytuje se hlavně v pralesích Peru a Brazílie, kam se nechystáme. Bránit se dá dlouhými rukávy a nohavicemi (jenže noste dlouhé kalhoty a ponožky ve 30°C, to zvládají jen místní) nebo používáním repelentu. Repelent je poslední dobou náš největší kamarád a stříkáme jen na sebe několikrát denně. Hlavně brzy ráno a večer před západem slunce, kdy je bodavý hmyz nejaktivnější. Nejsem z toho nijak nadšená, ale je to nutnost.
U policie.
Ráno vše sbalíme, rozloučíme se v kempu, protože nevíme, jestli se tam dnes budeme vracet a odjíždíme do Panamá City. Cesta uběhne docela rychle a bez komplikací. Janek městem prokličkuje do čtvrti, která vypadá opravdu autenticky, a zastaví naproti policejní stanici. Vezmu Justýnku a společně se vyrazí k policajtům. V iOverlanderu i v pokynech od přepravní společnosti se píše, že bychom sem měli dorazit velmi brzy ráno, ideálně už v 5:30, abychom měli jistotu, že na nás dojde řada. Jenže my jsme to včera celé nějak popletli a mysleli si, že prohlídka bude možná i v Colónu, takže jsme spali v kempu u tohoto města. Ráno jsme museli přejet do Panama City a jdeme jen zkusit, protože to vypadá, že přide o půl desáté nemá šanci. Kdyby nás nevzali, máme zítřek jako rezervu.
Okolí policejní stanice.
Ale my máme štěstí, před námi jsou jen dvě další auta. Janek s Týnou u policistl vše vyřídí a pak jeden za námi přijde na kontrolu auta. Jde to velmi rychle, pak ukážeme děti, které policistu zajímají asi víc než celé auto. Je nadšený, že kromě dvou krásných holek máme i syna. Kuba je tedy dost otrávený, že se musí ukázat a že pán na celou ulici, vykřikuje jeho jméno, ale tak už to tady asi chodí a my jsme rádi, že nás vzali ještě dnes.
Poděkujeme, rozloučíme se (hlavně se musí rozloučit Kuba), dostaneme informaci, že ve 13:30 si máme na jiném místě vyzvednout dokumenty a pak přejedeme na místo, které jsem vybrala v průvodci. Myslela jsem, že se tam projdeme po historické části města a přitom zajdeme do restaurace na oběd, ale nějak jsem to celé špatně pochopila. Projít se tam dá, ale je to oplocená oblast, za kterou se platí. Jenže to se nám nechce platit a dětem se nechce chodit. Necháváme auto na parkovišti, které je mezi dvěma muzei a je hlídané policistou, přejdeme silnici a míříme k restauraci, kterou Janek vybral v mapě. Jenže postupně tři místní nám ukazují, že to tam není bezpečné. Otáčíme se tedy, vracíme se už trochu zoufalí, hladoví a rozhádaní k autu.
Oběd na parkovišti.
Týna se prochází pod stromy u moře, jdu za ní, všimnu si, že je tam daleko chladněji než jinde. Tím se ta nešťastná situace jako kouzlem vyřeší – přejedeme jen kousíček po parkovišti a uděláme si piknik z vlastních zásob na trávníku pod stromy. Jídlo a chládek nám uklidní podrážděné nervy, čas uplyne, policista nám sdělí, že místo je určené ke krátkodobému parkování, tak ho ujistíme, že už to balíme a během 20 minut jsme pryč.
U policistů zaparkujeme na oplocené části, přičemž Janek nešťastně najede do brány tak, že Kubíkovo kolo, které máme vzadu za autem, to krutě odnese – celé zadní kolo se mu zkřiví. Kupodivu nás to nijak netrápí a Kubu taky, to kolo už stejně bylo na vyhození. Pobyt na vzduchu mu nesvědčil a kolo rezlo. Je potřeba dodat, že po všech těch najetých kilometrech v zemích, kde je provoz místy naprosto šílený a stav silnic velmi tristní, je tohle první větší škoda. Takže se nám vlastně uleví, že se nestalo nic horšího.
Ohnuté kolo v bráně.
Janek asi hodinu vyřizuje něco na úřadu kousek dál (vše je v pohodě, jen to chvíli trvá), ale policisté nás asi hlavně kvůli dětem nechali parkovat na bezpečném místě. Jinak tahle čtvrť je totiž hodně autentická. Čímž se dostává k tomu, jaké vlastně je Panama City. Zatím jsme ho viděli jen z klimatizovaného auta a dvou bezpečných parkovišť. I tak si nešlo nevšimnout obřího kontrastu nablýskaných do nebe čnějících mrakodrapů a chudinských čtvrtí přímo pod nimi. Zatímco ta část Panamy, kterou jsme projížděli od Kostariky až po toto místo, na nás působila velmi přívětivě, bezpečně a bohatě, Panama City je jiné, nejhorší dojem na nás udělal Colón na druhé straně Panamské šíje, kterým jsme projížděli včera.
Policejní kontrolu máme úspěšně za sebou. Prokličkujeme městem, najedeme na dálnici a vracíme se do kempu. Děti naskáčou do bazénu a my se zotavujeme z náročného dne. Kemp je krásný, čistý a bezpečný, kdyby fungovala wi-fi, byl by dokonalý.
Suroviny na polévku.
Nakrájená zelenina.
