První pokuta

O tom, že na středoamerických silnicích bývají nepoctiví policisté si čteme v aplikaci iOverlander už od překročení hranic do Mexika, také Jochen a Alex i jeden cestovatel, kterého jsme potkali v Belize, nám vyprávěli o svých zkušenostech s takovými policisty. My jsme až doposud měli to štěstí, že až do dneška nás dopravní policisté nezastavovali.  

V národním parku Sarigua je ráno přesně takové vedro, o jakém se zmiňovali jiní cestovatelé. Necháme auto na rančerské stanici, vylezeme na vyhlídkovou věž, projdeme dva kratičké trailíky a jsme úplně uřícení. Navíc nemáme síly. Na slanisko (slaný marš) se zajedeme podívat autem. Pak se kolem několika velmi chudých domků vrátíme na silnici a po dálnici pokračujeme směrem na Colón.

Výhled z vyhlídkové věže,

Krátká procházka.

Nopály jako podrost pod vyššími keři v národním parku Sarigua.

Vyschlá půda na slanisku.

Tohle není poušť, ale slanisko - místo, které pravidelně zalévá mořský příliv. Toto slanisko se obnovuje a pomalu ale jistě zarůstá vegetací, která je na přítomnost soli adaptovaná. Aspoň tak jsem to pochopila z informačních cedulí.

Dálnice tu vypadá skoro jako u nás – kvalitní povrch, málo zatáček a dva pruhy v každém směru. Poprvé od USA se můžeme rozjet devadesátkou a já mám chvílemi pocit, že letíme, na takovou rychlost, totiž nejsme vůbec zvyklá. Každou chvíli vidíme nějakého dopravního policistu, jak měří rychlost. Janek má nastavený tempomat na 90 km/h, což je maximální povolená rychlost, ale ta se občas sníží na 70 km/h. V jednu chvíli se nějak zapovídáme s dětmi a zrovna v tu chvíli se před námi zjeví dva policajti a hned nás jeden z nich zastavuje. Chvíli se dohadujeme, jestli jsme nejeli moc rychle, ale máme pocit, že spíš ne. Pak vystoupíme, policista na nás kouká, kouká na auto a pak nám začne vysvětlovat, že máme špatně umístěnou espézetku a že nám chybí červeno-bílé samolepky nalepená na náraznících. Ze začátku tomu moc nerozumíme, ale policista neváhá a ukazuje nám na projíždějících autech, co ona mají dobře a co nám chybí. Požaduje po nás 100 dolarů jako pokutu s bločkem, nebo 50 bez bločku. Pak začne vypisovat nějaké papíry, já odejdu, vypisování trvá hrozně dlouho, až tak dlouho, že nic nevypíše a nechá si dát dvacet dolarů. Ach jo. Nejsme na to hrdí, V autě poté máme hodinu občanské výchovy na téma korupce.

Po chvíli zastavujeme na americky vypadající benzínce. Je zrovna čas oběda, venku je úmorné vedro, v budově benzínky klimatizace, čisté toalety a rychlé občerstvení. Neodoláme, najíme se, hloubkově vychladíme, spraví se nám nálada. Na chvíli máme pocit, že jsme zase v USA.

Parkujeme na benzínce.

V místní variantě Hornbachu kupujeme reflexní červenobíle pruhovanou samolepící pásku. Dlouho rozmýšlíme, kam ji nalepit, okukujeme okolní auta (pásku mají všechna větší auta – autobusy, taxíky, náklaďáky, firemní pick-upy), necháváme si poradit od jednoho místního pána. Když pásky nalepujeme, místní se na nás chápavě usmívají.

Joli mi ukazuje, jaká barva by se jí líbila v pokojíčku.

Odměřování toho, kolik pásky bude potřeba. Koupili jsme nejdřív dva metry a pak se ještě další dva přikoupili.

Lepíme.

Červenobílá lepící páska schválená panamskou vládou.

No a pak přijde to nejhorší z celého dne, i když se vlastně nic špatného (naštěstí) nestane. Naše auto bude odjíždět z přístavu ve městě Colón, které je na karibské straně panamské šíje. Na druhé (pacifické) straně je hlavní město Panama City. Jankovi se nějak špatně spojí informace od přepravní společnosti a z iOverlandera, už nemá příležitost si to ověřit a tak zamíříme do Colónu, kam bychom měli jít zítra na policejní prohlídku auta před jeho přepravou do Kolumbie. Joli už má velmi dlouho vybraný úžasný (a také jediný) kemp v Colónu. Takže projedeme kolem Panama City, prosvištíme přes několikakilometrové území zarostlé zelení, ocitáme se před Colónem.

Tam se kvalita silnic zhorší, všude je spousta odpadků, domy jsou obehnané mřížemi, navigace nás vede do středu města. Ruka mi vystřelí k čudlíku, kterým se zamykají dveře. To, co vidíme za okny, nás dost vyděsí. To množství odpadků je neuvěřitelné, jsou u silnic, u domů, dokonce jsou tu zanedbané historické domy, kterým se z oken sypou PETky, sáčky a jiný nepořádek.

Tohle je prosím centrum města. Janek později vyzvěděl, že tam bydlí nepřizpůsobiví občané, kteří nechtějí pracovat, neplatí vodu ani energie, a nadávají na přistěhovalce, že jim berou práci, o kterou oni sami nestojí. Město pro ně staví nové bydlení na kraji města, kam je chce přestěhovat.

Nechce se mi věřit, že takhle ve středu města je někde kemp. Pokračujeme vyděšeně dál. Provoz je náročný. Vůbec není poznat, kdo má na křižovatce přednost. Řeší se to dost intuitivně, často vyhrává ten, kdo se tam nacpe první. Pohybovat se v takovém chaotické provozu s velkým autem, je dost o hubu.

Dojedeme na místo, které nám ukazuje navigace, ale tam kemp rozhodně není a kdyby byl nikdo z nás by tam nechtěl zůstat. Odstavíme auto na bok, chvíli to rozdýcháváme, pak usoudíme, že se navigace nějak zbláznila, Janek do ní zadá souřadnice kempu, které najednou ukazují někam za města, místo, kolem kterého jsme už projeli, musíme tedy ještě jednou tím strašným chaosem.

Když dorazíme do kempu, přijde nám jako malý zázrak, že existuje takové pěkné čisté místo. Zaplatíme 20 dolarů, paní nám ukáže, kde zaparkovat, kde jsou toalety a sprchy a pak odjede domů. Zaparkujeme, osprchujeme se, navečeříme a pak rozdýcháváme dnešní zážitky.