Počasí, že bys ovci nevyhnal

Pá 11.7. kemp Tungudalur – 206 km, 6 hod a 7 min, 34 km/hod – kemp Melanes

Zatímco Týna běhá půlhodinky podél fjordu, my ostatní pomalu vstáváme. Když v jedenáct konečně vyrazíme z kempu, tak se rozdílíme na dvě úderné skupiny a vyřídíme nutné záležitosti – vypustit šedou vodu, nabrat čistou, nakoupit čerstvé potraviny. Vedle supermarketu se nachází sušárna ryb, kde mají malou prodejnu. Zajdeme tam s Týnou samy dvě a koupíme jedno balení sušené tresky. Prodavač nám názorně předvede, jak se ryby, které jsou usušené i s kůží, konzumují. Stačí chytnout usušené bílé maso a z kůže ho jednoduše sloupnout. Nejlíp rybí maso chutná pěkně namáznuté máslem, jak nám muž předvede a jak nás nechá ochutnat. Mňam. Ryba tím sice ztratí svou kouzelnou výživovou hodnotu, kdy je ze 76 % tvořená proteinem, ale získá lahodnou chuť.

Mytí nádobí v kuchyni v kempu. Horká voda tam teče proudem.

Mytí auta. Studená voda stříká proudem a zcela zdarma.

Předtím než tunelem přejedeme do vedlejšího Bolungarvíku, kde Vendulka se svým přítelem bydlí, se ještě zastavíme v charitativním obchůdku. Je to přesně ten druh prodeje věcí z druhé ruky, jaký mám ráda. Trochu neuspořádaná hrabárna, kde část zboží má uvedenou cenu a u zbylého zboží cenu určuje pokladní. Výběr není velký, ale mají tam několik regálů potřebami do domácnosti. Vyberu si tři retro talířky karamelové barvy a dva černé keramické pohárky. Doufám, že je využiju při focení kuchařky. Donesu je na pokladnu a položím na pult. Mladý muž bez jediného slova naťuká do karetního terminálu částku k platbě a otočí terminál tak, abych si na jeho displeji mohla přečíst, kolik budu platit. Zaplatím a byla bych se vším hotova, kdyby Týna zrovna neobjevila jednoduchý kovový náramek. Celá akce s placením tak proběhne ještě jednou, jen cena náramku je poloviční – 50 ISK.

Když projedeme přes pět kilometrů dlouhým tunelem, který skrz pod horami prokopali proto, aby cesta byla bezpečná v zimě, kdy hrozí sesuvy půdy a laviny, otevře se před námi výhled na malé městečko Bolungarvík. S Vendulko a Davem se setkáme před domem, kde dočasně bydlí u příbuzných. Vítáme se, předáváme si dary. My jsme přivezli z domova víno a pivo, na oplátku dostaneme knihu, kterou spolu ti dva napsali a namalovali, a dvoukilový pytlík mražených ryb, které Dave vlastnoručně ulovil. Ptáme se, co je to za druh. Dave studuje maso v sáčku, ale říká, že si není jistý, protože nevidí kůži, ale že je to asi treska. Maso je zmrzlé na kost a jeho pořádný kus, nevleze se nám do mrazáku, a tak ho položím na talíř do dřezu a nechám rozmrzat. Co bude k večeři je evidentní, ale i tak se děti každý stihnou několikrát zeptat.

Vendulka s Davem mají na nás tři hodinky čas, než budou muset do práce. Nasednou do malé oranžového autíčka a vedou nás po cestě z udusaného štěrku vysoko na kopce. V jednom místě je tam radar a vedle nově postavená vyhlídková lávka Bolafjall, taková jako je třeba v Tatrách, kdy člověk stojí nad propastí a má nádherný výhled do okolí a hrůzu z té hloubky pod sebou. To vše umocněné je skleněným zábradlím. Tady na Islandu se k tomu ještě přidává silný vítr, tak silný, že se v něm špatně chodí a člověk neslyší, co říká ten, kdo stojí hned vedle něj. Toho že lehce poprchá si člověk ani nevšimne.

S vichrem v zádech pomalu vstupujeme na lávku. Zpočátku je ohrazení tvořené kovovým pletivem v silných kovových rámech, které člověku dodávají pocit jistoty a bezpečí. Jen poslední dva díly po levé straně a čelní díl jsou vyrobeny z tabulového skla bez rámu. Už z dálky je vidět, že právě s čelním sklem není něco v pořádku. Stojí před ním jakási dřevěná mříž, která připomíná paletu postavenou na výšku. Skleněná tabule čelního dílu je asi o 15° vychýlená oproti původní poloze směrem nad propast a rozpraskaná, podobně jako čelní sklo auta, do kterého vletěl kamínek. Můj pocit jistoty a bezpečí je tímto značně narušen. V dřevěné mříži ani v nejmenším nevěřím, že by mne udržela na lávce a nenechala spadnout do rozbouřeného moře hluboko pod námi, kdyby mne na ni hodil poryv větru. Zrovna v tuto chvíli Dave ukáže na skálu kousek vedle nás: „Tam jsme jako malý lezli. Mám dokonce fotku.“ Pod skalou, na kterou je z pevné a bezpečné země obtížný přístup, je stejná propast jako pod námi. Vůbec nechápu, že jej tam rodiče pustili, já bych zešílela hrůzou. Vendulka poznamenává, že jako dítě měl Dava a jeho sourozence moc nehlídali.

Kuba zírá do hloubky pod sebou. Nejdřív tam cvičně hodil kámen.

Rozbitá tabule skla a před ní improvizované dřevěné ohrazení.

Z vichrem bičované vyhlídky přejíždíme do krásného údolíčka. Sice také větrem a deštěm bičovaného, ale oproti neutěšenému kamenitému vrcholku hory domácky zeleného. Zastavíme úplně dole v úrovni moře na travnatém plácku za boudou s toaletami. Dave nám ukazuje, kterým směrem leží chalupa, kde se narodila jeho babička, a kde v zátoce je jeho nejoblíbenější loviště ryb. Je fajn mít aspoň na tři hodinky rodilého průvodce.

Poté co Vendulka a Dave zamíří oranžovým autíčkem zpátky do civilizace, si rychle připravíme oběd. S Týnou jsme koupily vynikající islandské pečivo ve tvaru do kruhu stočených rohlíků, které chutná jako něco mezi rohlíkem a dalamánkem. V supermarketu ho prodávají po pěti kouscích zabalené do igelitových pytlících se jednoduchým zeleným potiskem. Vypadá to, že ho vozí z místní pekárny. Pečivo nám tak chutná, že když o půlhodiny později projíždíme přes Ísafjörður, vyběhne Týna z auta a koupí další dva pytlíky.

Islandské rohlíčky, máslo a sušená ryba. Stravujeme se lokálně.

Z Ísafjörðuru pokračujeme dalším tunelem směrem na nejzápadnější výběžek Islandu, kde se nacházejí útesy Látrabjarg. na těchto útesech hnízdí obrovské množství mořského ptactva. Hlavním tahákem mezi všemi druhy jsou papuchalci, kteří tam lákají i nás. Je to jediné místo, které se mi podařilo v průvodcích najít, že je tam možné dojet po vlastní ose. Papuchalci totiž často hnízdí na ostrovech, kam se dá dostat jedině lodí. Zjišťovala jsem si, na kolik by nás jako pětičlennou rodinu vyšel jeden takový půldenní výlet z Ísafjörðuru na ostrov Vigur. Celková částka by se vyšplhala na cca. 11 000 Kč a museli bychom na vyjížďku lodí den čekat. Rozhodli jsme se tedy raději vyjet zase na trasu. Počasí tady v Západních Flordech bude ještě dva dny upršené a ufoukané. Takové dny je lepší strávit jízdou než zavřený v kempu, kde nejsou žádné společenské prostory a na procházky po okolí to taky není.

Celé odpoledne tedy přejíždíme. Krajina za okny se mění, někde nádherná, někdy méně. Hlavně ale skoro pořád jemně prší a silně fučí. Síle větru a štěrkovému povrchu silnice je potřeba přizpůsobit rychlost jízdy. Jediné místo, kde za celu dobu zastavíme jsou vodopády Dinjandi.. Vidíme je už z dálky, jak přepadávají před hranu na vrcholku prudkého kopce.

Dole pod vodopády je větší parkoviště a u něj několik dřevěných bud moderních tvarů, ve kterých se nacházejí toalety. Jejich jednoduché tvary ladí s drsnou okolní přírodou, působí jako odštípnuté kusy skály, které se utrhly nahoře na kopci a skutálely se do údolí.

K vodopádů stoupá úzká stezka. Vydáme se po ní. Já bez foťáku, Týna jen v gumových pantoflích. Nečekáme, že nás zavede až těsně pod padající vodu. Stezka se místy upravuje, budují se vyhlídkové plošiny z kovových mříží. Vodopádů jsme tady na Islandu viděli už ohromnou spoustu, ale tyhle nás dostanou svou mohutnou silou. Kuba kolem nich nadšeně pobíhá a dokonce vyžaduje, abych ho s nimi vyfotila mobilem. To je něco, co se stává jen výjimečně.

Když vyjedeme od vodopádů, napadne mne odkud asi tečou. kde se bere takové množství vody? Kouknu do mapy, vypadá to, že nahoře tam, kde začínají vodopády, končí rozlehlé plató pokryté mnoha drobnými jezery. K vodopádům teče jen krátká říčka. Nechápu, kde se bere tolik vody, že vytvoří takový mohutný proud. To ještě netuším, že se to, co nevidět dozvím.

Od parkoviště začne cesta z udusaného štěrku stoupat až se ocitneme na mírně zvlněné náhorní plošině. Zatímco dole už se vyjasňovalo, tady se doslova valí mlha. země je pokrytá tmavě šedou sutí. Kromě několika skvrn zeleného mechu tu nic neroste. Mineme se s autem, kde sedí čtyři neónově žluté bundy. Stavební dělníci. Kde se tu vzali? Co tady proboha budují?

Za chvíli z mlhy vykouknou žluté stavební stroje. Bagry a nákladní auta. Buduje se tu nová silnice. Širší a kratší než stará, po které zrovna jedeme. Najednou se z mlhy před námi vynoří šedý kužel sopky. Sopka, nekonečné pole kamenná suti, mlha a podivné šero. Mordor, napadne mě. Takhle nějak to asi vypadá v Mordoru. Z kužele se nakonec vyklube hromada štěrku. Štěrku, který používají na silnice. Ale kde se tu vzal? Jak ho sem dovezli? Nedovezli odpovídá mi Janek, nadrtili si ho tady.

Rozprší se. Stěrače kmitají a já mám odpověď na otázku, kde se bere tolik vody. Že já jsem se ptala. Takhle názornou odpověď mi příroda dávat nemusela.

Po čase Mordor skončí, sjedeme zase dolů na mořský břeh, do úzkého pásu zelené trávy mezi masou vody a prudce se zvedajícími horami. Stále lehce prší. Tato část Západních fjordů je překvapivě hustě osídlená. Hustě na islandské poměry. Drobné statky leží kousek od cesty každých několik set metrů. V zelené trávě se pasou ovce. Přízemní domečky nejsou vysloveně malé, ale na pozadí strmých kopců působí přikrčeně až uťáple. Pláže mají na Island nezvyklou zlatavou barvu.

Vyčerpení dorazíme do maličkého kempu kousek od pláže. Pořád prší. Pustím se do vaření. Ze stále zmrzlého pytlíku s rybami vytáhnu jeden kus. Ještě je z části zmrzlý. Rozkrojím ho na takové díly, aby se mi vešly na pánvičku, a zapálím pod ní plyn. K tomu zaliju kus-kus. Děti vyrazí do sprchy v jedné ze čtyř maličkých chatiček nalepených těsně na sebe. Ve dvou jsou toalety, v jedné sprcha a poslední vlevo vzadu kuchyňka vybavená množstvím nádobí.

Ryba se mezitím na pánvičce uvaří a maličko osmahne. Večeře je prostá, ale rychlá a chutná. Treska chutná překvapivě slaně, ačkoliv jsem ji téměř vůbec nesolila.

Déšť neustává. Stojíme kousek od známé pláže Rauðasandur, ale v takovém počasí nemáme nejmenší chuť se po ní projít a zblízka prozkoumat, jakou má písek barvu. Jestli opravdu červenou nebo jen obyčejnou zlatavě pískovou či rezavou.

O nás Blog

Místa zkušenosti