Nekonečné pobřeží Západních Fjordů

Čt 11.7. kemp Drangsnes - 216 km, 3 hod 51 min – kemp Tungudalur

Tím, jak tady na Islandu slunce v létě zapadá jen chvíli a světlo je i v době, kdy je formálně noc, den vlastně nikdy nekončí. Celá naše rodina má tendenci usínat každý večer o chvíli později a ráno o něco déle spát. Napadá mne, že tady by šel praktikovat ten dvaceti pětihodinový den, po kterém všichni toužíme, když nestíháme a říkáme si, kéž by měl den o hodinu víc.

Do Západních Fjordů, odlehlé části Islandu z pochopitelných důvodů moc lidí nejezdí. Ti, co jedou na nejkratší dobu, přiletí do Reykjavíku a během tří čtyř dní zvládnou tzv. Golden Circle na jihozápadě země. Celý Island lze po tzv. Ring Road obkroužit za týden, lépe za 10 dní. Na Západní Fjordy většinou cestovatelům nezbývá čas, protože leží mimo hlavní trasu Ring Road. Nejkrásnější a nejzajímavější místa jsou přitom ta nejodlehlejší, ke kterým, když se chcete dostat, musíte strávit den obkružováním až 12 km hlubokých fjordů. Dvanáct kilometrů jedním směrem, dvanáct tím opačným a posunete se o 1.5 km směrem, kterým potřebujete.

Výhledy z okýnka auta jsou sice dechberoucí, protože mezi mořem a prudce se zvedajícími horami je sevřený jen úzký pás zeleně, a něco takového se jen tak nevidí, ale člověk by si je za pár minut strávených ve tmě tunele rád odpustil a kochal jimi jen hodinku či dvě. Menší silnice v této oblasti navíc nejsou asfaltové, tvoří je jen udusaný štěrk. rychlost je tomu potřeba přizpůsobit. Naše průměrná rychlost klesla z 50-55 km/hod na 25-30 km/hod. To je dost velký rozdíl.

Proč jsme se tedy rozhodli do Západních Fjordů jet, když nám to vezme spoustu času? V největším městě tohoto regionu dočasně pracuje a žije dvaceti čtyřletá dcera mé sestřenice. Na naší svatbě před 15 lety svatbě nám nesla snubní prstýnky a nyní má sama už čtyři roky islandského přítele. Jedeme ji tedy aspoň na malou chvilku pozdravit, a přitom si pochutnat na večeři v restauraci, kde obsluhuje.

Kromě několika krátkých zastávek a jedné delší strávíme většinu času v autě. Na jedná takové zastávce všichni svačíme. Těsně před odjezdem Janek ještě vyloví něco dobrého z ledničky. Pak si sedne za volant a tlačí to do sebe. Týna si dá čokoládovou tyčinku a pak kouká na Janka: „Tati, co to máš?“ „Klobásu.“ „Á, táta jede protein.“

V 17:30 zastavíme před restaurací Húsið v Ísafjörðuru, kde Vendulka pracuje. Ze všeho nejdřív se jdeme zeptat, kdy máme přijít na večeři. Domlouváme se na 19:30 a vyrážíme na procházku po městě. Po celém dni stráveném sezením jsou děti nevydováděné a energie z nich přímo tryská. Kráčejí všichni tři vedle sebe a první půlhodinu se jen požďuchují, různě poskakují, máchají rukama a pokřikují. Radši se od nich držím dál, protože takové chování mne znervózňuje a bojím, že si ublíží nebo spadnou pod auto.

Raději se od nich trhnu a projdu se po hřbitově. Prohlížím si přitom jména na náhrobcích ověřuji si přitom, že opravdu platí to, co jsem si přečetla v průvodci. Islanďané nemají společná rodinná příjmení tak jako většina Evropy. Příjmení děti dostávají po svém otci a tvoří se tak, že k jeho jménu ve vhodném tvaru se přidá slovo „son“ jako syn v případě chlapce nebo „dóttir“ jako dcera v případě dívky. Když se Islanďané ptají na něčí příjmení, nezeptají se: „Jak se jmenuješ příjmením?“. Otázka v překladu zní: „Čí jsi syn/dcera?“ Nedovedu si představit, jak těžké musí být sestavovat v této zemi rodokmen. V rodině se dvěma dětmi dívkou a chlapcem tak často má každý z jejích členů odlišné příjmení. Na hřbitově je to vidět na náhrobcích u rodinných hrobů nebo u hrobu lidí, kteří evidentně byli manželé, ale příjmení mají každý jiné.

Otec a matka, syn a jeho manžel. U nás by měli všichni stejný základ příjmení, na Islandu ho mají každý jiné.

Ísafjörður na nás působí příjemně a pohodově. Autentické islandské městečko obklopený vysokými kopci. Necílí primárně na turisty, i když tu i turisté něco najdou (výlety lodí za papuchalky či velrybami, obchod s fotografiemi, restaurace, ubytování), a je vše, co člověk potřebuje. Kdyby neleželo tak daleko od Ring Road, doporučili bychom ho všem k návštěvě.

Po první půlhodině procházky se děti konečně trochu zklidní. Prohlídneme si staré dřevěné domky na konci přístavu, kde se nachází informační centrum a pak se pomalu vracíme zpátky k obytnému autu zaparkovanému před restaurací. Janek si všimne, že má Kuba rozvázané tkaničky na obou botách. „Kubo, máš rozvázané obě tkaničky.“ Naznačuje mu tak, že by si je měl zavázat. Jenže Kuba má poslední dobou na všechno vtipnou odpověď: „No a, to je můj styl.“ Takhle stylově oblečený dorazí i do restaurace. To já si obleču aspoň sukni a z hloubky skříně vylovím silonky, protože bez nich by mi byla zima. Poprvé za celou dovolenou se nalíčím. Na Islandu jdeme do restaurace na večeři poprvé a naposledy.

Restaurace Húsið v Ísafjörðuru.

Když o půl osmé vstoupíme dovnitř, Vendulka nás uvede ke kulatému stolu v zadní části. Usadíme se na pohodlná polstrovaná křesílka a otevřeme anglicky psané menu. Nabídka jídel není velká, jen asi deset možností a nejedná se o islandské speciality. Každý se objednáme něco jiného. Joli hamburger s hranolky, Kuba „hot wings“, Týna salát, já rybu a hladový Janek rybí polévku a hamburger. Když si Vendulka najde chvilku času, sedne si k nám a Týna ji zahrne otázkami. Statečně na ně odpovídá, ale když se otátky dostanou příliš na tělo: „Kde spolu budete bydlet?“ a „Kdy budete mít děti?“, vzdává se a s úsměvem odchází za barový pult. Jakmile přinese pití – točené pivo Viking a vodu pro děti – přijde druhá nálož otázek. „Kolik si tady vyděláš?“ „Jaká je pracovní doba?“ apod. Jen Kuba celou dobu pod stolem kouká do mobilu a pak zničehonic zvedne oči a položí zásadní otázku: „Kdy bude jídlo?“

Když máme všichni před sebou na stole plné talíře, Vendula nás chce vyfotit všechny společně – nás pět a naše jídlo. Všichni se usmíváme do foťáku na mobilu, jen Kuba nepřestává jíst. Týna do něj šťouchne: „Kubo, nežer!“ Kuba se cpe dál: „Když já mám hlad.“ Ale není se čemu divit, všechno je vynikající a jakmile se člověk pustí do jídla, je velmi těžké přestat, jak je to dobré. Dva kousky ryba u mne na talíři jsou přelité omáčkou tak vyvážené chuti, že něco tak chutného jsem snad ještě nejedla a celou dobu si říkám, že takhle bych chtěla umět vařit. Všem nám chutná, jen na Kubu je po čase barbecue omáčky příliš výrazná, tak jeho kuřecí kousky dojí Týna.

Společná fotka, snad jediná z celého pobytu. Všichni koukáme do objektivu, jen Kuba na talíř.

Když máme dojedeno, děti se vrátí do auta a my s Jankem si v klidu vypijeme kávu. Domluvíme se s Vendulkou na zítra. S plnými bříšky přejedeme do kempu ležícím údolí, kterým pokračuje fjord.

V kempu.