Příliš dlouhý přejezd ke Grand Canyonu

Út 5.4.  kousek za NP Zion (Utah) – Mather Campground, NP Grand Canyon (Arizona)

Ráno se probouzíme na rovném plácku za národním parkem.

Ráno kousek za NP Zion.

Hned po snídani se vracíme zpět do parku. Děti si chtějí vyzvednout odznáčky pro mladé rangery. Znamená to vystát frontu na vstup do parku, pak frontu na záchody, frontu na rangera, další frontu na záchody. Ale stojí to za to. Zasloužilý ranger si sešitky poctivě prohlíží, chválí obrázky a pak s dětmi vážně skládá přísahu na jejíž konec dodá, že budou poslouchat maminku. Děti vše slavnostně odpřisáhnout, ale tu poslední číst přísahy odmítají dodržovat.

Fronta do parku.

Tyhle sešitky pro mladé rangery mají něco do sebe. Nejen, že se děti učí přírodopis a historii (a v našem případě i angličtinu), učí se také zaznamenávat různá drobná pozorování, přemýšlet nad různými otázkami a zapisovat své zážitky.

Dalším efektem sešitků je, že děti nenápadně a podvědomě vychovávají, budují v nich pozitivní vztah k přírodě a její ochraně. Jeden z úkolů byl sběr odpadků doplněný o podrobné zápisky, co a kde našli a jestli to bylo k recyklaci. Naše děti si vzaly krabici a nasbíraly spoustu drobných odpadků v okolí parkoviště. Nevím, kolik toho zapsaly, ale svým drobným dílem přispěly k tomu, aby bylo v parku čisto a odpadky nekazily nikomu z návštěvníků zážitek.

Přísaha.

V sešitcích se neustále opakuje, že se nemají krmit divoká zvířata, poškozovat rostliny, odnášet kameny apod. Krmení divoké zvěře v parcích je zřejmě docela problém, protože na něj upozorňují i na toaletách. Skalní veverky tloustnou a každý rok několik návštěvníků, kteří je krmí, ošklivě kousnou. Laně zase brání svá mláďata mohou někoho ošklivě kopnout. Lidská strava jim všem nenápadně ubližuje a zkracuje život.

Pozor na jeleny. Vypadají roztomile a krotce, ale mohou ublížit.

Pro nás je bohužel tahle ranní cesta pro odznáčky docela velkým zdržením. Musíme projet celý park. Jedinou výhodou je, že se díky krátké zastávce na jednom odpočívadle dostanu přímo na zionskou skálu, což byl můj malý nenaplněný sen.

Joli měla neskutečné štěstí. Narrows jsou už zase uzavřené.

Pak už konečně vyjíždíme z národního parku a míříme do dalšího, kde máme na jednu noc rezervované místo v kempu. Tahle rezervovaná noc nás více či méně celý den stresuje. Špatně jsem to při rezervování odhadla, měla jsem nechat ještě jednu noc volnou a zarezervovat až tu další.

Poslední cesta Zionem.

Vjezd do kratšího z tunelů.

My čtyři na “zionské” skále.

Kolem poledne zastavujeme před prádelnou v menším turistickém městě. Zatímco já obsluhuji pračky a sušičky, Janek s dětmi se jdou někam najíst. Já jsem z toho praní celá vystresovaná a nejsem na zbytek posádky vůbec milá. Možná je to taky tím, že jsem neměla svačinu ani dopolední kafe. To piju právě až v prádelně. Peru i ložní prádlo, tak je toho docela dost. Nakonec je ale vše vyprané, usušené a uklizené, můžeme pokračovat v jízdě. Do Grand Canyonu je to hrozně daleko (celkem asi 5 hodiny jízdy) a my musíme ještě nakoupit.

Joli a oběd.

Nakupujeme ve městě Page, kde je velký Walmart s rychlou wifinou, která dosáhne až na parkoviště. Takové wifi jsou vzácná a je třeba bych využít. Stáhnout nějaký film nebo mapu, nahrát si cvičení. Nákup trvá neskutečně dlouho, protože se snažím nakoupit suroviny na vaření podle nových kuchařek.

Nákup ve Walmartu.

Jedeme, jedeme, jedeme pouští. V jednu chvíli, ještě před Page přejíždíme přes hluboký kaňon Colorada. Ještě to není Grand Canyon, ale přejít jen kousek pěšky po mostě přes řeku je silný zážitek. Hrozně totiž fouká a řeka je hluboko pod námi. Raději se s dětmi rychle vracím do auta.

Arizóna, Arizóna, to je pravých mužů zóna.

Ke Grandu Canyonu přijíždíme už skoro za tmy. Rychle zastavuje na parkovišti u Desert view, vyskakujeme z auta a k výhledu skoro běžíme (chceme se tím i zahřát, už je docela zima). Dobíháme právě včas, abychom ho v posledních paprscích světla zahlédli. Nemůžu si pomoct, ale jsem trochu zklamaná. Grand Canyon je velký, obrovský, ale přijde mi menší než bylo inzerována ve všech průvodcích. Možná je to tou tmou, kdoví.

Běžíme přes záchody zpátky k autu. Cestou potkáváme srnky.

Do kempu je to ještě půl hodiny jízdy tmou. Co mne opravdu překvapí, jsou naprosto nečekaně vysoké stromy v kempu. Po celém dni v poušti, která byla místy až nehezká a depresivní, mne vysoké borovice dost překvapí.

Místo č. 13 v Aspen Loop na nás čeká. Parkujeme tam jen taktak (když jsem místo rezervovala, bylo tam uvedené, že místo je vhodné jen pro auta do 20 stop, my máme 23 stop plus jízdní kola, ale jiné místo nebylo volné, tak jsem to riskla). Ale parkujeme. Navíc na asfaltu, který nepráší a je rovný, takže nemusíme najíždět na klíny.

Zvládli jsme to. Zítra nás čeká nejznámější národní park USA.