Grand Canyon - den první

St 6.4.  Mather Campground, NP Grand Canyon (Arizona) – FR 688, kousek od NP Grand Canyon (Arizona)

Ráno je chladno, ale svítí sluníčko a rychle se otepluje na snesitelnou teplotu. Snídáme, Týna běhá, kluci se jdou sprchovat, Joli si čte a já chystám oběd. Ve dvanáct nebo v jedenáct, nevíme, v jakém jsme zrovna časovém pásmu, máme nějaký důležitý on-line hovor. Celý den se tím rozhodí, ale není možné s tím nic dělat. Holky se jdou taky sprchovat. Já do sprch vyrazím až když se peče sekaná.

Vzrostlé stromy, to jsem u Grand Canyonu opravdu nečekala.

Kuba se těší na sekanou. I když teda na fotce vypadá dost nechutně, to uznávám.

 Sprchy jsou hned za kempem, je tam i prádelna. Škoda, že jsme to nevěděli včera. Sprchy stojí 2,5 dolaru za pět minut. Naházíte deset čtvrťáků do kasičky, když vhodíte poslední minci, pustí se automaticky voda a teče pět minut. Ani o vteřinu déle. Chvíli nastavujete teplotu vody, pak se minutu mydlíte a šamponujete, a potom se jen nahříváte pod horkou vodou. Tolik rozkoše za tak málo peněz. Obyčejná věc, která byla doma tak automatická, a teď si jí velmi vážíme.

Uklízíme úložné prostory pod postelí.

Po on-line hovoru vše dobalujeme a opouštíme kemp. Už tak o hodinu přetahujeme. Konečně uvidíme Grand Canyon za světla. Nejdřív ho několikrát zahlédneme z dálky, jen jeho horní část, ale nevidíme ho celý až do hloubky. Je to dost napínavé. Asi jako když dostanete zabalený dárek a podle tvaru a hmotnosti se snažíte odhadnout, co v něm je.

Všechna parkoviště jsou plná. Není, kde zastavit. Nakonec jedno místo najdeme, ale je dost daleko od výhledu na kaňon. Zatímco Janek a děti jdou do obchodu pro pohledy a nálepky, já dovařuju oběd.

Pak dobalujeme batohy a přesouváme se na zastávku autobusu. I v Grand Canyonu jezdí shuttle busy. Jedeme tedy červenou linkou směrem na Hermit Point. Původní plán je dojet až na konečnou a pak se postupně vracet přes jednotlivé vyhlídky, ale po vyslechnutí informací od řidiče plán rychle měníme. Autobusy ve směru tam (tj. na západ) zastavují na každé z devíti zastávek, ve směru zpět (tj. na východ) jen na třech. Takže vystupujeme hned poté co jsme nastoupili.

Řidiči autobusů tu zřejmě pracují z lásky ke kaňonu a turistům. Jedna ukecaná paní řidička nám sdělí, že na třetí zastávce jsou jen záchody, žádné „restrooms“ ( jak se v USA záchodům říká), protože tam neteče voda. V Austrálii by tomuto typu záchodů říkali „longdrop“, což v překladu znamená „dlouhý pád“.  Američani jim říkají „pit toilet“, my Češi kadibudka.

Celé odpoledne až do západu slunce trávíme na téhle autobusové lince. Stojí to za to. Výhledy jsou si sice dost podobné, ale má to neskutečnou atmosféru. Konečně se mi ten kaňon začíná opravdu líbit. Ta velikost se nedá popsat, ta se musí zažít.

Značení cest v NP Grand Canyon je příkladné. Aspoň těch vedoucích kolem okraje kaňonu.

Dva úseky mezi zastávkami jdeme po kraji útesu. Úsek mezi dvěma posledními zastávkami je vyasfaltovaný a docela daleko od kraje bez extra výhledů. Horší je ale ten úsek mezi zastávkami, který není vyasfaltovaný a není daleko od okraje. Ten úsek, který vede po pěšině asi tak metr od kraje. Nemít sebou děti, je to pohoda, s dětmi je to jiné. Na druhou stranu je to velmi silný zážitek, kterým si mne Grand Canyon zcela získá.

Nakonec nastupujeme do autobusu a míříme zpět do Village. V půlce cesty zpět už zapadá slunce, řidič zastavuje, nechá nás všechny vystoupit a pokochat se tím západem. Pak zase organizovaně nastoupíme (vše je tu velmi organizované), dojedeme do Village, naskočíme do auta a zamíříme za národní park. Kiliánova maminka mi poslala souřadnice místa, kde kempují.

Přijíždíme už po tmě, chvilku jejich Bimobil v lese hledáme, pak parkujeme vedle nich. Máme velkou radost, že jsme je našli. Kilián už spí, takže se jen potichu zdravíme a jsme šťastní, že se po delší době shledáváme.

Večeříme. Děti jsou spát.