Příjezd na Fraser Island

Pá 20.1. Carters Rigde RV Camp, Carters Ridge, 60 m.n.m. (Queensland, Austrálie) – Wongai Camping, K’Gari (Fraser Island), 3 m.n.m. (Queensland, Austrálie)

Po včerejším nočním zásahu ve stylu Pata a Mata, kdy jsme za deště přehazovali přes stan jeho druhou nepromokavou část, nám stejně do stanu během noci napršelo. Vlastně by to nijak nevadilo, protože bylo teplo a nebyl problém spát v trochu vlhkém spacáku, ale já jsem večer odnesla do stanu tašku s notebooky v dobré víře, že napíšu aspoň odstavec dva do deníku. Při všech těch nočních rošádách jsem na notebooky zapomněla a ráno je našla ležet v kaluži vody. Naštěstí to vypadá, že oba počítače přežily bez úhony, ale bylo nutné je celý den sušit, což holky, které se chtěly učit, velmi těžce nesly.

Ráno je celé takové nešťastné –je to naše první probuzení se ve stanech a první snídaně připravené v novém autě, všechno se teprve učíme, hodně tápeme a do toho lehce poprchá, což situaci dost komplikuje, protože není kam položit sbalené tašky apod. Celá ta snídaně a první balení je prostě tak trochu boj, kdy si často vůbec nevím rady. Neumím otevřít ledničku, nevím, kde jsou příbory, nemůžu najít utěrku. Netuším, jak věci zase sbalit a jak se nám to tam všechno vleze.

Také je třeba poznamenat, že v kabině Hiluxu je nám prostě těsno. V našem Sprinteru bylo hodně místa na sezení a i hodně úložných prostor, tady jsme tak trochu namáčknutí a Janek poznamenává, že to v něm vyvolává klaustrofobii.

BCF - Boating, camping, fishing

Dopoledne zařídíme ještě pár drobností – koupíme velkou plachtu, na kterou budeme moct pokládat tašky a jiné věci, seženeme novou nafukovací podložku na spaní (po telefonátu do agentury), koupíme gumicuky, pětilitrové kanystry a Joli nové pantofle, protože ze starých už vyrostla.

Jestli je něco na Austrálii skvělé, je to spousta krásných míst, kde se dá velmi pohodlně (a zdarma) piknikovat. Jedno takové najdeme i v městečku Rainbow Beach. Jsou ta čisté toalety, zastíněné piknikové stoly, pítka a hřiště pro děti. K obědu máme výborný kváskový chleba se sýrem, šunkou, pomazánkovým máslem a zeleninou. Konečně se trochu uklidníme a vydechneme, i když je toho před námi ještě docela dost.

Po obědě ještě dokoupíme pečivo a nějaké drobnosti, Janek pomůže holkám s výběrem kšiltovek, zatímco já hlídám Kubu na hřišti. Pak už jen nasedneme do auta a zamíříme na trajekt. Většina trasy je vyasfaltovaná, jen poslední úsek už vede pískem. Janek už předtím upustil tlak v pneumatikách, jak mu poradili v agentuře, a teď si tu jízdu pískem doslova užívá, zatímco já docela trpím. Na trajekt skoro nečekáme, jezdí kyvadlově podle toho, jak je zrovna potřeba (lístky jsme si koupili předem v Rainbow Beach).

Blížíme se k trajektu na Fraser Island.

Upouštíme tlak v pneumatikách. Z 35 na 18 psů.

Když sjedeme z trajektu na písečnou pláž, Jankovi září oči. Tehdy před lety sice chvíli řídil, ale myslím, že si to neužil tolik, jak by chtěl. Teď si to ale vynahradí, i když bohužel ne s tím vysněným autem.

Na maličkém trajektu z Rainbow Beach na Fraser Island. Trajekt jezdí každou chvilku a není třeba si jej rezervovat. Stačí si stoupnout do fronty a chvíli počkat na na vás dojde řada. Lístky je ale třeba koupit již předem ve městě.

Místo silnice písečná pláž. tak to je Fraser Island, největší písečný ostrov na planetě Zemi. Jsou zanesené v mapách a klasifikované jako normální australské silnice, platí na nich vyznačené rychlostní limity a obecně pravidla silničního provozu.

Když po pláži jedeme už nějakou dobu a nikdo kromě nás tam není, posadí si janek Kubu na klín a nechá to točit volantem. Teď září oči i Kubíkovi. Pak si řízení zkusí i Joli, ale tu nudí jet po pláži rovně a tak jak se má, raději trochu kličkuje. Týna dnes řídit nechce.

Kuba poprvé ve svém životě opravdu řídí auto.

Joli také řídila poprvé.

Kemp chvíli hledáme – je to spíš jen kilometrový úsek podél pláže, kde je možné kempovat. Podaří se nám najít oplocené místo za dunami přímo určené ke kempování. Vybavení tu není vůbec žádné, ale v letácích, které jsme dostali, hodně varují před psy dingo a tak jsme rádi, že jsme před nimi chráněni plotem.

Vybereme si jedno z určených míst, vytaháme z auta všechno mokré kempingové vybavení (čili vlastně úplně všechno) a dáme ho sušit. Postavíme stany, nafoukneme matrace a vyvětráme spacáky. Já jsem tak unavená, že zavrtám do spacáků a na chvíli si zdřímnu. Týna si také konečně chvíli lehne, pustí si nějakou uklidňující meditaci do uší a chvíli jen leží. Joli a Kuba se naopak perou ve stanu.

Místo je to krásné, ale je tu neskutečné množství obřích hovad velikosti babočky admirál, která nám nedají pokoj a pořádají na nás doslova nálety. Jakmile se člověk na chvíli zastaví (aby třeba nakrájel zeleninu k večeři), tak se na něj vrhnou. K večeři máme těstoviny se skleněnou omáčkou, tuňákem a sýrem a všem nám to moc chutná.

Docela dost mně štve, že jsme si ten příjezd trochu lépe nenaplánovali a nenechali si o den víc času na přípravy. Takhle je vše takové uspěchané a je toho prostě moc. Vlastně ani nemám moc čas se podívat, jak je vybavená kuchyně a pak jsem překvapená, že je tam jen jeden malý hrnec a jedna velká pánvička, obojí s poškrábaným teflonem. Velký hrnec nezvládneme koupit a tak těstoviny k večeři vaříme na dvakrát, což v přítomnosti štípajícího hmyzu není nic příjemného. Snažím se to brát statečně, říkám si, že je to jen na pár dní a kuchyni v busíku si už lépe vybavím, ale i tak je to nepříjemné.

Večeře nás ale stmelí. Máme dobrou náladu. Po jídle rozdáme dětem čelovky a vybavíme je instrukcemi, jak se v Austrálii při kempování chovat – že je potřeba dávat si pozor na hady a pavouky. Tady na Fraser Islandu naštěstí asi moc nejsou (usuzuji tak podle varování v informačních letácích, která se věnují především psům dingo, medúzám, žralokům, skákání do vody, o hadech a pavoucích tam nepadne ani slovo, což může být dáno i tím, že Australané jsou na ně zvyklí a ví, jak se chovat) a tak je zdejší pobyt ideální pro vytvoření správných návyků – jako je vyklepání bot a koukání pod nohy při chůzi.

Chvíli po západu slunce konečně zapadnou někam do děr i ta obří hovada a dá se být venku bez ztráty krve :-) Sedíme u stolu, Janek studuje letáky a dojde k tomu, že bychom tu vlastně neměli dělat vůbec nic, autem jezdit hodinu denně a jinak sedět na zadku ve stanu. Já  konečně po několika dnech, kdy nebyly síly ani vůle (za to může částečně i to pletení), píšu deník do Wordu.