Náročný první den s džípem

Čt 19.1. hotel Tiki v Gold Coast (Austrálie) – Carters Rigde RV Camp, Carters Ridge, 60 m.n.m. (Queensland, Austrálie)

„Do prdele! Jak se tam vlezem?“ ujede mi, když přede mnou Janek otevře kufr čerstvě vypůjčené Toyoty Hilux. Zakrytá korba Toyoty je totiž úplně plná ledničky a kempingového vybavení. Pro naše tašky, kufr na kolečkách a batoh s bodyboardy tam není místo ani náhodou. Ráno po Jankově odjezdu do půjčovny jsem skoro hodinu balila, abych teď zjistila, že budu muset všechno přebalit a vůbec není jisté, že se nám tam vše vleze. Chvíli jen sprostě nadávám. Janek se mnou soucítí a svěří se mi, že on jen zalapal po dechu, když před ním korbu otevřeli a pak zalapal podruhé, když mu řekli, že další věci ještě donesou. Všechno kempingové vybavení je totiž poněkud nadrozměrné – stany jsou obří, spacáky naducané a polštářů je plná sportovní taška.

Naše Toyota Hilux.

Situace je opravdu nepříjemná. Děti se koupou v bazénu bez našeho dozoru (ale jsou tam jiní dospělí), Hilux parkuje před hotelem a já v lobby na pohovce naproti výtahům třídím naše věci na dvě hromady – jednu bereme s sebou, druhou odvezeme do půjčovny. Pak s Jankem společně natetrisujeme všechno do korby, zacvakneme ji, vyzvedneme mokré a spokojené děti u bazénu, posadíme je na zadní sedadlo, kde moc místa není ani tak, na klín jim položíme rozměrný batoh s bodyboardy a vyjedeme. Děti jsou tak zaražené, že ani nestihnou protestovat.

Do půjčovny je to naštěstí jen dvacet minut jízdy. Milé slečně Nině tam necháme kufr a jednu tašku, nahlédneme do opravdového džípu Gladiátor, který jsme měli být půjčený, kdyby ho předchozí zákazníky nepoškodili. Džíp je hranatější a tak se do něj vejde víc věcí a lidem se sedí pohodlněji. O to víc Janka mrzí, že to s ním takhle dopadlo.

Původně zarezervovaný džíp, který předchozí dočasné majitelé poškodili tak, že není bezpečné v něm jezdit.

Oběd si dáme v KFC hned vedle – objednáme si rodinné menu. Kuba je nadšený, protože po kuřecích kouscích touží (což je zcela jednoznačně vliv reklam mezi pořady pro děti v televizi). Pak chceme dokoupit ještě pár drobností – zajdeme do obchodu typu Hornbach, ale nic nekoupíme. Tak raději ujedeme větší úsek cesty a zastavíme u obřího supermarketu Coles, kde pořádně nakoupíme. Zboží vypadá skvěle, jen ty ceny se nám zdají vysoké. Když vyjdeme z obchodu, celý nákup nastrkáme do už tak plné korby, zjistíme, že už se pomalu stmívá a my nemáme tušení, kde budeme dnes večer spát. Kouknu do naší oblíbené aplikace iOverlander, ale ta moc možností nenabízí. Celé se to ještě komplikuje tím, že místo v zaparkovaném autě budeme spát ve stanech, které nemůžeme postavit jen tak někde. Nakonec se rozhodneme pro jedno z míst trochu mimo trasu.

Oběd v KFC.

Když za šera dorazíme na travnatý plácek pod vysokými stromy, vidíme, že tam už parkuje jeden velký přívěs a vzadu za ním menší „busík“. Zastavíme před nimi, okoukneme místo a pustíme se stavby stanů, nafukování matrací, vybalování spacáků a chystání polštářů. Jedna z matrací uchází, takže Týna stráví noc na svojí cvičící podložce. Ještě, že ji máme.

U toho si nadáváme, že jsme, že jsme si měli uvědomit, že první den bude náročný a najít místo na spaní už dřív. Já jsme naštvaná na Janka, že jsme rovnou udělali velký nákup, protože jsem chtěla nakoupit jen na večer a ráno a pořádně nakoupit až poté, co si prohlédnu, jakým nádobím je vybavená kuchyně. Takhle máme o to víc krámů v už tak plném autě. Máme velké štěstí, protože na místě nejsou komáři.

 Hned jak je stan pro děti připravený, převedeme je dovnitř a ony spokojeně usnou. My to máme horší – náš stan je sice větší, ale smrdí, jako by jej někdo nedávno pozvracel. Rozhodujeme se, že je přes něj nebudeme přehazovat nepromokavou část, aby pach nebyl tak koncentrovaný.  V Austrálii přece skoro neprší, takže by to neměl být problém. Já si ještě naivně donesu do stanu tašku s oběma notebooky, že budu psát, ale jsem tak unavená, že si jen poslechnu jeden díl audioknihy.

Zničehonic mne vzbudí Jankovy vzrušené výkřiky, že prší. Oba vyskočíme ze stanu a po tmě přes něj přehazujeme tu nepromokavou část. Musíme z dálky vypadat jako Pat a Mat, protože ji plachtu různě převracíme a otáčíme. Nedaří se nám najít, tak tam přesně patří. Stan je možné podle informací v přibaleném návodu možné postavit během dvou minut, ale to bychom ho asi museli stavět za světla. Do toho pořád prší, takže mokneme nejen my, ale i naše spacáky uvnitř nezakrytého stanu. Když se trochu uklidníme a zasmějeme se naší situaci, trochu víc se zamyslíme, jak tam ta plachta patří a podaří se nám ji správně připnout. Zalezeme dovnitř a za chvíli již zase spíme.