Přejezd do Uruguaye

St 14.12. benzínka kdovíkde (Argentina) – Camping El Paraiso, u řeky Uruguay, Las Caňas, 17 m.n.m. (Uruguay)

Dnes nás čeká poslední přejezd hranic s naším obytným autem. Je to dlouho očekávaný den, protože na hranicích obdržíme důležité dokumenty, které pošleme agentuře, která má na starosti přepravu obytného auta do Evropy. Všechno vychází tak akorát, aby se ho stihlo včas zařídit, ale nemáme moc velké časové rezervy.

Blížíme se k hranicím.

Ráno si holky odbydou on-line hodiny. Pak zamíříme k hranicím, ale kousek před nimi ještě zastavíme u obřího Carefouru. Vlastně tam zastavujeme kvůli něčemu jinému, ale nakonec se rozhodneme v něm ještě nakoupit, protože v Uruguayi je dráž než v Argentině. Možná i proto je ten Carefour takový kousek od hranic.

Nakupujeme jen samé trvanlivé potraviny, zelenině, ovoci a masu se obloukem vyhýbáme, aby nám ho na hranicích celníci nezabavili. Nabídka je tu trochu větší než v carefouru v dinosauřím městě. Podaří se nám sehnat nové pantofle pro mne i pro Týnu. Plážové pantofle jsou totiž naprosto zásadním druhem obuvi. Lehce se obouvají i vyzouvají, nevadí jim voda a rychle uschnou, snadno se umyjí, když se zašpiní, noha v nich větrá a má prostor. Dají se nosit i s ponožkami, když je chladněji. Kuba chodí prakticky jen v nich. My ostatní obuv více střídáme, ale i tak jsou to zcela zásadní boty, bez kterých si cestu nedovedeme představit.

Přejezd přes hranici, kterou tvoří řeka Uruguay.

Zatímco Janek, Joli i Kuba mají od začátku cesty pořád ten stejný pár, my s Týnou jsme před hranice s Uruguayí přijely bez pantoflů. Stalo se to takto: oběma dvěma se nám už v USA ztratila jeden pantofel a tak jsme si musely koupit ve Walmartu nový pár. Týně se ten její rozbil, tak si koupila nový. Situace se opakovala – zase jednu botu ztratila a nový pár se rozpadl v Torres del Paine. V tu stejnou dobu se moje druhé pantofle z neznámého důvodu (mohu jen spekulovat, že příčinou bylo ponechání pantoflů přes noc přes vyústěním topení) srazí o dvě tři velikosti. Jsou mi krátké i těsné. Věnuji je Týně a dál přežívám bez nich. Jenže Týna je jednoho ráno nechá před autem a ony během hodiny mizí a už se nikdy nenajdou. Podezříváme z toho potulné psy, ale ono je to vlastně jedno, jsme obě bez pantoflů. Takže když v Carefouru mají klasické plážové pantofle a nejen vietnamky, obě jásáme radostí a kupujeme si snad už poslední pár.

Jak se blížíme k hranicím, poprvé po dlouhé době vidíme lesy. Opravdové lesy, žádné dlouhé aleje, které slouží jako větrolamy mezi lány. Kuba a Joli jásají, těší se na práci s pilou a nožem.

Hranice proběhnou v pohodě. Janek vtipkuje s úředníky, my trpělivě čekáme až vše vyřídí. Pak přejedeme do města Fray Bentos, které je jen kousek za hranicemi. Zastavíme na hlavním náměstí, uprostřed něhož je krásný upravený park s bílým altánem, palmami, květinami a papoušky. Je vedro, ale ne vlhko, dá se to přežít.

Janek vyřizuje potřebné papíry, my se procházíme, děti se učí, hledáme, jestli někde nemají sešit s tvrdými deskami pro Kubu na deník. Ve městě je spousta obchodů – některé dokonce s krásným moderním oblečením. Až nás to překvapí. Nic takového jsme už dlouho neviděli, rozhodně ne v menším městě. Jankovi se podaří dodělat to papírování, pak vše necháme vytisknout a nakonec ještě Janek koupí jednu SIM kartu, abychom měli data a telefonní číslo.

Při odjezdu z města ještě nakoupíme čerstvé ovoce a zeleninu. I ty krásné malé dýně „zapallito“, které jsme viděli jen tady a v Argentině.

Zapallitos v popředí.

Nechce se nám dnes už jezdit nikam daleko a tak zastavíme ve zvláštní osadě hned vedle Fray Bentos. Jmenuje se to tam Las Caňas, u obou vjezdů do luxusní chatové osady jsou dvě budku, v každé sedí slečna nebo paní. Jedna z nich nás zaregistruje (musíme jí dát pasy) a pak můžeme v osadě strávit zdarma noc. Zaparkujeme ve stínu stromů kousek od písčité pláže (písek je uměle dovezený). Je vedro, ale ve stínu se dá přežít. Jako první se jde do řeky Uruguay, která tvoří hranici mezi Argentinou a Uruguayí, vykoupat Týna. Pak já s dětmi a nakonec i Janek. Vstup do vody je typu Balaton – velmi pozvolný. Voda je teplá, což by člověk u tak široké řeky opravdu nečekal. Ve vodě nás okusují rybičky, jsou maličké, ale kousnuní rozhodně není příjemné, dal by se říct, že i trochu bolí. Napadne mne, že jsou to piraně (až ráno mi dojde, že jsme byli na chviličku zase v tropickém pásu, takže čistě teoreticky je to možné). Raději jdu z vody.

Kuba s Joli vyrazí do stínu stromů na dřevo. Celý večer pak pračlovíček Kuba pálí oheň a je neskutečně šťastný.

Kuba si zapálil oheň.

O několik hodin později.

K teplému počasí a vodě patří komáři a pičulky. Ani nevíme, jak nás poštípou a my pak nemůžeme kvůli svědění dlouho usnout. Tentokrát nezabírají ani prášky na alergii. Usínáme vyčerpáním ze škrábání.