Přejezd do Peru

St 28.9. parkoviště za nákupním centrem, Saraguro, 2540 m.n.m. (Ekvádor) – benzínka Pecsa, Las Lomas, 200 m.n.m. (Peru)

Když nepočítám dva dny v New Yorku, tak je Peru ze všech zemí, které jsme na téhle cestě navštívili, jediná, kde jsme už dřív nějakou dobu strávili. Cestovali jsme tu v roce 2008 celých šest týdnů. Já osobně si toho moc nepamatuji, jen nějaké střípky a celkový dojem ze země, který nebyl úplně nejlepší. I když nemám vysoká očekávání, stejně jsem po přejezdu hranic v šoku.

Parkoviště, kde jsme strávili klidnou noc.

Jak tedy probíhal celý den? Ráno se probudíme na parkovišti za nákupním centrem v malém městečku Saraguro. Po snídani nakoukneme na místo, kde se v sobotu koná trh, kam se sjíždějí Indiáni z okolních vesnic. Jenže je zrovna sobota, stánky jsou pustoprázdné. Nedá se nic dělat, odjíždíme tedy směrem k hranicím s Peru.

Kvalita silnic je místy spíše horší.

Komunikace s autoservisem.

Celý den jsem dost nervózní z více důvodů. Na hranice je to docela daleko, bojím se, jestli tam stihneme dojet v nějakou rozumnou dobu. Podle informací požadují tři dávky očkování proti kovidu, není nám jasné, jestli to platí i pro děti. Joli a Kuba mají jen dvě dávky, když nadhodíme možnost dalšího očkování nebo nedej bože PCR testu, oba ječí. Dost mne také stresuje ten poškozený tlumič, prožívám každou nerovnost na silnici, každý sjezd z rovného asfaltu, každé naklonění na mou stranu.

Cesta zpočátku  moc neubíhá, vede horami a serpentýnami. Zastavujeme na pořádnou svačinu na vyhlídce do údolí. Je to místo uprostřed ničeho. Janek s Kubou si objednají vajíčka a dostanou vajíčka :-) Tři vajíčka na hniličku, evidentně od místních slepic. Místo je velmi prosté, ale toalety jsou splachovací a čisťounké.

Takové obyčejné ekvádorské náměstí.

Na hranice přijedeme ve tři čtvrtě na pět, tedy docela pozdě. Blížíme se ke krásným novým budovám, u kterých nikdo není. Přechod vypadá zavřeně. Dost nás to vyděsí, tak se sem celý den ženeme a teď je to tady zavřený. Že by ty waze nakonec měli pravdu, když nás naváděli na jiný hraniční přechod? Vystoupíme oba z auta a jdeme se na to podívat z blízka, budovy jsou opravdu zavřené, ale je možné, že jsou tak nové, že ještě vůbec nejsou otevřené, alespoň ty pásky natažené přes vchody to naznačují.  Po chvíli lehce zoufalého pohybu po parkovišti, si nás všimne hlídač v neónové vestičce a ukazuje nám, že máme budovy objet z boku. Vrátíme se tedy do auta, přejedeme po kolem budov a ocitáme se na hraničním přechodu typu Tři veteráni. Malé domečky, závory, psi, koťata a slepice.

Nová budova na hranicích mezi Ekvádorem a Peru.

Nálepky cestovatelů na staré hraniční budově. Vždycky hledáme nějaké české nebo od cestovatelů, které známe z aplikace iOverlander.

Koukáme se na nové razítka v pasech.

Na ekvádorské straně to jde rychle – imigrační i odhlášení auta. Pak přejedeme na peruánskou stranu, kde jsou všechny ty slepice, psi i asi čtyři rezavá koťátka. V malém, žalostně vypadajícím domečku tam zřejmě žije se svými dětmi jedna žena, která před domem prodává drobné občerstvení.

Přijdeme k okénku, kde se ukazují pasy. Je tam cedulka, která nás uklidní – tři dávky očkování proti kovidu jsou potřeba pro všechny starší dvanácti let. To splňujeme. Úředník za okýnkem poctivě zkontroluje všechny záznamy o očkování, ty z Česka i ty z USA. Pak všichni včetně osmiletého Kuby si musíme nechat naskenovat otisky prstů. To je poprvé, co je to nutné i pro tak malé děti.

Potom už se jdou děti koukat na film, Týna se protahuje, já hlídám venku a pozoruji ženu z domku, jak odhání slepice. Janek mezitím vyřizuje TIP (temporary import permit pro naše auto). Vidím ho, jak jde od okýnka někam zpět směrem k Ekvádoru. Za chvíli se vrací. Chtěl zařídit povinné ručení na auto, ale „tienda“ má zavřeno. Vrací se tedy k okýnku. Za chvíli zase prochází kolem auta – úředník mu poradil, aby víc bušil. Tienda má mít otevřeno do sedmi. Ještě není šest. Za pár minut se Janek vrací. Bušil, ale tienda už má evidentně padla bez ohledu na předpokládanou otvírací dobu. Nedá se nic dělat, pojedeme bez pojištění, zařídíme ho později.

Nastupujeme do auta, děti odloží notebook.  Přejedeme hranice, celníci chtějí vidět jen papíry k autu a rychle do něj nakouknou. Ovoce a zeleninu nekontrolují. Z Ekvádoru do Peru by se totiž neměla vozit zelenina ani ovoce. Tohle bylo docela časté i na hranicích ve Střední Americe. Zpočátku jsem z toho byla hodně vyděšená. Naplánovat spotřebu ovoce a zelenin tak, abychom na hranicích neměli ani jednu limetku, se mi ještě nikdy nepovedlo. Upřímně řečeno mi to přijde nemožné a vlastně i zbytečné. Osvědčilo se mi zásoby zkontrolovat, nekupovat nic dalšího, sníst, co je možné, sníst bez přejedení, zbytek projít, vyhodit kusy pochybné kvality, všechny zbylé kousky ovoce a zeleniny dát do jedné čisté bedny. Kdyby na hranicích někdo ovoce a zeleninu řešil, mohla bych ukázat, co mám a nechat na celníkovi, aby posoudil, jestli je můžeme provést nebo je máme vyhodit. Jediný, kdo se za celou tu dobu na ovoce a zeleninu ptal, byl celník na hranicích Mexika a Belize. Po pravdě jsem přiznala, že vezu asi sedm kousků limetek a on nad nimi mávl rukou. Takže asi tak. Nehroutit se, nic zbytečně nevyhazovat, ale také nezapírat. Ono to nějak dopadne.

Když nakonec přece přejedeme do Peru, začíná se pomalu šeřit, což je moc dobře. Děti tak aspoň tolik nevnímají ten nepořádek, co je najednou všude kolem silnice. Chudé příbytky, odpadky, obří nápisy na domcích, netečně vyhlížející Peruánce.

Na peruánské straně. Roušky a neskutečně agresívní pičulky (bodavý a savý hmyz).

V nejbližším městečku se ještě marně pokusíme vyřídit povinné ručení. Takhle večer už mají pochopitelně zavřeno. Zamíříme tedy do následujícího městečka na benzínku, kde se zeptáme, jestli tam můžeme přespat. Naštěstí to není problém. Dokonce tu mají nejen toalety, ale i (studené) sprchy zdarma. Ti odvážní z nás se tedy vysprchují.

Noc je dost divoká. Ještě kolem desáté jede po hlavní silnici kolona tuk-tuků, které zuřivě troubí, svítí, hrají písničky a z ampliónu mluví nějaké hlasy. Na benzínku jezdí pro benzín jen tuk-tuk za druhým, což by nebyl takový problém, kdyby nejezdili i v noci a hlavně nehráli nahlas písničky. Jsme v Peru, to se prostě pozná i o půlnoci.

Tabulka cen povinného ručení.