Autoservis v Chiclayo

Čt 29.9. benzínka Pecsa, Las Lomas, 200 m.n.m. (Peru) – benzínka AVA, Nuevo Mocupe, 50 m.n.m. (Peru)

Poslední dny byly hodně náročné. Na místo na spaní jsme přijížděli chvíli před setměním nebo až po něm, prakticky jsme neměli čas si užít venkovního prostoru. Snad jen na dvorku v Cuence, ale ani tam to nebylo ideální. Cítím, že bych si potřebovala chvíli vydechnout, nechat děti ať si hrají po svém celé odpoledne a sama se věnovat domácnosti a dohnat resty na blogu i jinde. Místo toho, ale potřebujeme dojet do města Chiclayo, kde je další servis Mercedesu.

Benzínka na vesnici, kde jsme strávili noc.

Taková normální peruánská ulička s tuk-tukem.

Občas mám pocit, že jediný důvod, proč si Peruánci omítnou nově dům je, aby na něj obřím písmem dali všem najevo své politické smýšlení.

Dnes je také den, kdy se kolem poledne koná můj on-line „kurz lepšího chování“. Minulý týden jsme přejížděli, neměli jsme data a nepodařilo se nám najít wifi. Celý týden jsem neměla wifi, abych si mohla stáhnout záznam minulého kurzu. Mrzelo mne to, ale každý den jsem poctivě cvičila, co jsme měli zadáno. Doufala jsem tedy, že dnes na kurz čas bude, ale od rána je mi jasné, že buďto bude kurz nebo servis. Vyhraje pochopitelně servis, ale je mi to líto a dokonce to i obrečím, což je asi dáno i kombinací PMS a kulturního šoku z Peru. Přijde mi hrozně nefér, že to jediná věc, kterou jsem si pro sebe na téhle cestě pro sebe vymyslela, je mi už podruhé odepřena. Kolikrát jsem během posledního týdne nečinně čekala až si Janek sní ceviche, až vyfotí tisíc a první fotku pohledu na hory, kolikrát jsem uklidňovala Týnu, která se necítila dobře, učila se s Kubíkem na zadní sedačce, mazlila se s ním a Joli, když to potřebovali. V podstatě celý den jsem každému k dispozici, snažím se vybalancovávat potřeby dětí a náročný program, hledat kompromisy přijatelné pro všechny strany.  Kolikrát jsem zapřela své potřeby a nedopřála si činnosti, které mi dělají radost, s tím, že když teď nebudu zdržovat ostatní, budu mít jednou týdně dvě a půl hodiny jen pro sebe. Mám zoufalý pocit, že to všechno bylo úplně zbytečné.

Celé dopoledne tedy jedeme do města Chiclayo. Silnice je parádní, ale všechno kolem ní mi způsobuje kulturní šok. Nedostavěné domy, ze kterých trčí dráty, prach, špína, nepořádek, bída, pobíhající psy, psí mršiny na krajnici, prach, osly, mezci, stáda koz, zaprášené keře, prádlo sušící se v tom prachu, poušť plná mikroténových pytlíků, stavební suť navezená kolem silnice, děti ve školních uniformách kráčející podél dálnice v tom prachu a odpadcích.

Rýžová pole.

Takový normální peruánský domek..

Je to trochu jako krok zpátky do Guatemaly, jen ta poušť kolem činí všechno ještě horší. Roztrhané mikrotenové pytlíky zachycené na suchých keřích. Zatímco v Guatemale překryla odpadky divoce rostoucí vegetace, v poušti je zakryje leda písek nebo další smetí. Peruánci si navíc libují ve vyvážení stavební suti podél silnic – cesty z města tedy lemují hromady rozbitých cihel, betonu, cementu, kamení, dřeva. Za nimi leží prašná poušť táhnoucí se do nekonečně nebo zavlažovaná pole s rýží či cukrovou třtinou.

Tohle bylo fakt zajímavá stavba.

Peruánská forma Honrnbachu - bambus jako stavební materiál.

Tuk-tuk kam se podíváš.

Už několik dní nemám v mobilu přístup na internet. Když mi Janek udělá hotspot, funguje mi jen Instagram, mail se mi nestáhl dva dny, nemohu nic vygooglit, nic zařídit. Není možné dát cokoliv na blog, protože hotspot to neumožňuje. Jsem vděčná i za ten Instagram, baví mne přispívat do Stories a projíždět si Instagram je fajn odpočinek, ale moc mi chybí možnost získat nějaké informace – ať už zprávy o aktuálním dění, recepty na pečení (no, jo, no, myslím na blbosti) nebo informace o místech, kterými projíždíme.

Pouštní krajina.

Platové odpadky :-(

Ráno ještě se ještě v městečku  Piura snažíme zařídit povinné ručení na auto, které je v Peru povinné, ale nepodaří se nám to. Na místě, kde by měla být pobočka pojišťovny, nic není. Navíc tam trochu uvízneme na benzínce, zaklíněni mezi autobus a milión zmateně se pohybujících tuk-tuků.

V oblasti, kde se převalují písečné duny, byla silnice vedena po jakési rampě, aby se písek nevalil přes ni.

Schválně, kdo si tipne, proč si ten náklaďák veze suché větve? řešení uvidíte za pár obrázků.

Cukrová třitna.

Odpoledne konečně přijedeme před areál, kde se nachází autoservis. Místo je obehnané zdí, vjezd je zahrazený závorou, kterou hlídá vrátný s rouškou přes ústa. Vrátnému oznámíme, kdo jsme a za kým jedeme. V areálu sídlí totiž více firem. Musíme si všichni v našem autě nasadit roušky, jsme vpuštěni za závoru, zaparkujeme v budově, kde se nás ujme jiný aktivní hlídač. Mne a děti nažene do místnosti pro návštěvy. V autě být nesmíme, auto nesmí být otevřené a schůdky musí být vytažené. Janek jde řešit věci se servisem. Já jsem zavřená v místnosti velikostně srovnatelné s velikostí naší budky. Joli se učí na jedné pohovce, Kuba se rozvalí na druhé, Týna si zabere cvičící podložkou zbytek podlahy a na mne zbude prostor mezi pohovkami. Chvíli se učím s Kubou, pak spolu natočíme video do prvouky.

Další cukrová třtina.

Použití větve jako výstražného trojúhelníku. Tady i s trojúhelníkem a kuželem. Často ale bývají větve používány samy o sobě. Už jsme viděli i velký kámen.

Jsme tu uvěznění, nevíme, co se děje venku. Asi po půl hodině nám Janek něco sdělí. Vypadá to, že se to konečně nějak pohnulo. Opravdu máme špatné tlumiče i závěsy, pracovníci tohoto servisu nám domluví servis v Limě (jedná se o stejnou firmu, jen jinou pobočku). Budou nás tam čekat v pondělí ráno, budou mít připraveny všechny potřebné náhradní díly, protože tady je nemají a do druhého dne by je nestihli sehnat. Konečně se na nás usmálo štěstí. Snad už bude stačit jen jeden den v servisu a budeme mít klid. To škytání motoru už také odeznělo – asi pomohlo aditivum do nafty, vyšším nadmořské výšky, kvalitnější nafta, kdoví.

Auto v servisu.

Ulička s plechovka tuňáků.

Když nasedneme do auta a kousek poodjedeme, Janek si ještě vzpomene na AdBlue a tak se tam pro něj vracíme. Kupujeme šest pětilitrových kanystrů.

Nákupní centrum v Chiclayu byla taková oáza čistoty a pořádku.

Pak ještě nakoupíme v supermarketu, který je součástí velkého nákupního centra. Takového ostrova čistoty a pořádku, uprostřed peruánské špíny a bordelu. Při vstupu do areálu po nás chtějí potvrzení o očkování proti kovidu, ale nakonec nás nechají jít a stačí jim nasazené roušky. Supermarket je obrovský a dobře zásobený – mají dokonce Joliiny oblíbené čoko lupínky. Necháme se tím nakupováním docela unést. I když nakoupíme jen samé potřebné věci, máme zcela plný vozík :-)

Volební průvod.

Vše nějak naházíme do auta a přejedeme za město na benzínku, kde přespíme.