Cuenca

Út 27.9. Tu Parada, Cuenca, 2562 m.n.m. (Ekvádor) – parkoviště za nákupním centrem, Saraguro, 2540 m.n.m. (Ekvádor)

Náš nejmladší je i poslední, kdo na naší cestě slaví narozeniny. Začala jsem já koncem dubna v Kalifornii, pokračovali Janek s Týnou v Nikaraguy, následovala Joli v Kolumbii a kruh se uzavírá Kubíkem v Ekvádoru. Moje další narozeniny by už měly být zpátky v Česku.

Ranní gratulace. Joli připravila Kubíkovi dárek sama.

Kuba dostal gel na vlasy.

Ekvádor používá jako měnu americký dolar, ale vyrábí si i vlastní mince. Při vrácení nazpět dostáváme většinou směs amerických a místních mincí. V Panamě to bylo stejné.

Zatímco my dospělí jsme rádi, když se ten náš den jakž takž vyvede, nic od něj neočekáváme, ani dary, ani zážitky, jen to, že se nic zlého nestane, ke spokojenosti nám stačí gratulace a jako bonus vnímáme i drobný dáreček, tak děti mají od narozenin pochopitelně větší očekávání. Předpokládají, že celý den bude sluníčkový, zacházet se s nimi bude jako s princátky a splní se jim každé přání. Přeháním, ale jen trochu. Holky své narozeniny bohužel neprožily tak, jak by si přály, což nám daly hlasitě najevo a dodnes to máme na talíři. Mrzí mne, že jsme jejich narozeniny nedokázali lépe oslavit a udělat holkám jejich den speciálnější, ale zároveň si vždycky vzpomenu, že ani doma v Česku to nebylo vždy ideální a nejednu krásně nachystanou oslavu částečně probrečely (fakt to nebyly slzy dojetí, spíš byly na to všechno tak natěšené, že v den oslavy emoce vybublaly na povrch ne zrovna společensky přijatelným způsobem).

Parkujeme v “kempu” na dvorku v širším centru města.

Škola.

Tyhle květináče se mi moc líbí. Jednoduchý tvar, jednoduchý dekor.

Kuba je naštěstí narozeniny tolik neřeší. Ráno mu zazpíváme písničku, dáme tři malé dárečky, zdědí můj starý mobil a Janek mu zruší „časák“ na mobilu, takže může celý den bez omezení pařit. Kdy by si potom stěžoval na pokažené narozeniny, že jo?

Dostali jsme nový pohled z Cuency, tak jsme si go hned přidali na výstavku.

Dopoledne řešíme školu. Blíží se konec měsíce, je třeba nahrát do on-line portfolia důkazy o tom, že se učíme. Jsem z toho docela nervózní. Předmětů je spousta, nahrát do každého aspoň jeden důkaz nějaké aktivity zabere dost času – jednak samotné nahrávání, jednak tvoření důkazu.

Oběd v kočáře.

Nejtěžší mi přijdou výchovy – výtvarku jsme zvládli už v La Playa de Belén, ale taková hudebka mne docela potrápila. Nemám hudební sluch, hudba jde prakticky zcela mimo mne, neposloucháme nic za jízdy. Proboha, co mám s těmi dětmi dělat. Naštěstí se to celé vyřešilo včerejší návštěvou muzea, kdy jsme narazili na „litophon“ – pravěký hudební nástroj ze zavěšených kamenů, do kterých stačí ťuknout malým oblázkem a ony vydají krásný čistý tón. Děti tedy každý vyťukají několik tónů (Týna dokonce zahraje písničku Rolničky, rolničky), já to nahraju na video a pak video nahrajeme do portfolia (holky si dokonce připraví prezentace o litophonech a jiných nástrojích).

Očista vajíčkem. Více informací najdete v Mexikopedii.

Ten nejužší chodník.

S Kubou natočíme dvě videa – jedno do češtiny, jedno do matiky. Ještě nám chybí prvouka, tak se zpožděním kupuju učebnici. Jsem to ale matka-učitelka roku. Mám pocit, že prvouky má tenhle rok tolik, že mu z toho musí jít hlava kolem, ale do školních osnov to úplně nezapadá. Nemám sílu jít si v tomhle vlastní cestou, raději budeme držet hubu a krok (číst učebnici a točit videa na zadaná témata) a příští školní rok už to ráda nechám na paní učitelce.

Chodníky bez vad.

Na oběd si zajdeme do restaurace za rohem a pak pěšky dojdeme do centra města. Janek hledá poštu, chce poslat pohledy, které se nám nepodařilo poslat z Kostariky, ani z Panamy, natož z Kolumbie (tam lidé, kterých se Janek ptal vůbec nechápali, co to pošta je). Tady v Ekvádoru zřejmě pošta funguje, ale když dorazíme na pobočku v Cuence, je zavřená a to tak, že úplně. Stařenka, která na schodech před ní prodává bonbony a cigarety po kusech, tvrdí, že existuje ještě jedna pobočka a že je to napsané na tom papíře, který tam visí, ale my na něm vidíme jen emailovou adresu. Že by se pošta přesunula do on-line světa.

Zrušená pobočka pošty.

Kuba si přál na narozeniny zajít na zmrzlinu. V Praze jsme při každé možné příležitosti (narozeniny, svátek, konec školy, začátek školy, návštěva zubaře)  chodili do Angelata, které mělo pobočku hned u školy, což je tak trochu podpásovka - zmrzlinářství u školy. Asi se mu po tom zastesklo, stejně jako po kamarádech, které nechal v Praze.

Ve zmrzlinářství.

S poštou nám štěstí nepřálo, ale na zmrzlinářství narazíme na hlavním náměstí naproti nové katedrále. Kubík si objedná jahodovou a morovou (mora je španělsky ostružina). My ostatní si taky něco dáme a pak si užíváme těch dobrot a luxusního prostředí. Samotný prostor zmrzlinářství je vkusně a moderně zařízený, ale až když si chci odskočit, zjistím, že zmrzlinářství je jen jeden z mnoha podniků, které jsou v tomto rohovém atriovém domě. Atrium je tak krásné, že mi padne brada. Ach tolik, krásy, Cuenca je prostě láska.

Packy.

Posilněni na těle i na duchu se vracíme k autu. Cestou se kocháme nádhernými domy. V jiných městech latinské Ameriky, která jsme měli šanci navštívit, bylo centrum taky krásné, ale často to bylo tak, že v centru byly jen domy, paláce a kostely postavené Španěly. Tady jsou i novější architektonicky zajímavé domy, které jsou navíc často obložené místním mramorem – travertinem.

Krásné budovy a prodejkyně sedící na chodníku.

Největší překvapení nás čeká v ulici kousek od auta – malá pekárna, kde prodávají kváskový chléb. Vybíráme si jeden pšeničný a jeden žitný bochník. Večer je má Kuba místo dortu - chleba s máslem a se solí, co může být lepšího.

Rozloučíme s paní domácí a přejíždíme k autoservisu. Tam nám dolijí AdBlue a zkontrolují tlumiče. Ten na předním pravém kole je na tom nejhůř – teče z něj olej. Na zadních kolech je zase problém v závěsech. Bohužel tady nemají náhradní díly, odkazují nás na servis v Peru, kam vedou dobré cesty a kam bychom měli bez potíží dojet.

Loučíme se tedy s Cuencou, Doufám, že ne navždy, jednou bych se sem moc ráda vrátila. Klidně na celý týden – projít si všechna muzea i kavárny, kochat se vším tím travertinem a kdyby mne to začalo nudit, hory jsou hned za městem.

Z autoservisu vyjíždíme po páté. Pokud chceme někam dojet, musíme jet i za tmy. Cestou tedy zastavíme na parkovišti v jedné vesničce, ohřejeme si párky a dáme si k nim ten výborný chleba, co jsme koupili v maličké pekárně. Nechutná úplně jako český kmínový, ale chutná výborně – kvásek je z něj cítit. Kuba si jej dá jen s máslem a se solí a zamluví se další krajíčky na snídani, aby mu je náhodou nikdo nesnědl.

Po večeři si děti pustí film, já cvičím do „kurzu lepšího chování“ a Janek řídí. Na benzínce tankujeme naftu a Janek se ptá na bezpečnost ve městečku. Prý vesnice směrem na Cuencu je blbá, vesnice směrem na Loju je blbá, ale tady to městečko je super bezpečné. Bohužel místo, které jsme vybrala v iOvelarderu je jako na potvoru zahrazené řetězem. Musíme se tedy vrátit za vyhlídky nad městečkem po silnici plné děr zpátky do městečka, kde zaparkujeme na parkovišti za nákupním centrem. Děti, které už spaly, jen přelezou do postelí. Já ještě píšu tenhle zápis a pak už taky odpadám.

To je on, ten vynikající kváskový chléb.