Přejezd do Monteverde

Čt 4.8. vyhlídka (Mirador), Curubande, 221 m.n.n. (Kostarika) – vyhlídka (yes-point), za Monte Verde, 1312 m.n.m. (Kostarika)

Noc byla špatná. V jedenáct hodin sice k naší radosti odjelo z vyhlídky jedno auto s místními pouštějícími si hudbu, aby místo něj v době, kdy už jsme spali, přijelo jiné auto s ještě hlučnější posádkou. Sice si jen pouštějí hudbu a zřejmě popíjejí a pokuřují, jinak nic, ale i tak nás to ruší. Týna nemůže spát a neváhá nám to, co pět minut oznamovat. Nakonec sleze dolů z palandy ke Kubíkovi a ke mně a navzdory všemu hluku okamžitě usne. Auto kdoví v kolik hodin odjede a pak už je klid až do šesti, kdy Jankovi začne po pěti minutách zvonit budík.

Některé jevy jsou v celé Střední Americe stejné, třeba jako tahle na 150% naložená auta.

Je zataženo. Šedá neprostupná vrstva mraků nám nad hlavami visí už od Nikaragujského jezera. Do té doby buď pršelo nebo svítilo sluníčko, ale nyní je pořád zataženo a šedivo, asi jako v listopadu nebo v únoru, přičemž není lezavě chladno, ale vlhce horko. Nevím, co je horší. Před tím lezavem se dá prchnout domů do tepla, před vedrem zase do vyšších nadmořských výšek. A to je přesně náš plán – během dnešního dne přejet do mlžných lesů u Monteverde.

Po osmé už opouštíme místo. Nejsem z toho vstávání v šest nadšená, hodně dlouho jsme se tomu s Jankem bránili, ale Týna i Kuba se tak jako tak v šest budili, čímž nás už trochu (někdy trochu víc) rušili. Tím, jak se blížíme rovníku, se dny zkracují a tady v Kostarice je tma už po šesté odpoledne. Je tak potřeba využít, co nejvíce světla ráno a vstávat, co nejdřív. Ostatně brzké vstávání se tu očekává – spousta akcí začíná v 7:30, škola v Nikaraguy začínala už v 7. Je třeba se řídit sluníčkem, nikoliv tím, co ukazují ručičky. Ode dneška je tedy budíček v 6, abychom z toho dne něco měli.

Před devátou parkujeme u nákupního centra, opět dobíráme vodu, vyhazujeme odpadky (Týna dokonce objeví koše na tříděný odpad) a nakupujeme v supermarketu (hlavně čerstvé pečivo a nějaké pití). Pak odjedeme tři různé pobočky DHL, první dvě už neexistují, u třetí Janek vystojí frontu, aby se dozvěděl, že poslání balíku do Česka by stálo 12000 Kč.

Pak si do navigace zadáme Monteverde – ukáže se nám asi 110 km a 2,5 hodiny jízdy. To některé z nás lehce vyděsí, ale my se uklidňujeme tím, že to ty Waze špatně spočítaly. Jenže Waze měli pravdu – trvá to neskutečně dlouho – nejdřív se trochu zmateně motáme po rozestavěné dálnici. Tak trochu to vypadá, že vlastně nikdo neví, kudy má jet. Pak z dálnice odbočíme směrem od pobřeží a silnice je najednou příšerná – samá serpentýna z kopce do kopce a samá díra. Přitom v průvodci Lonely Planet psali, že silnice by měla být nově opravená v roce 2019. Vůbec to tak ale nevypadá. Kuba v jednu chvíli spatří z okna opice na stromě, Janek ani nestačí zastavit, Kuba nadšeně vyskakuje z auta ještě za jízdy, běží se podívat na ten strom a za ním vypadne jeho autosedačka. Utíkám za ním. Opravdu je tam na stromě opičí tlupa. Kuba je nadšený. Já bych byla taky a pozorovala bych tu skupinku klidně půl hodiny, ale silnice je úzká a křivolaká, dvě auta se sotva vyhnou, není, kde bezpečně zastavit. Musíme se vrátit a pokračovat v jízdě.

I nás hnalo Waze tou odbočkou, a e my už jsme zkušení a na silnice nižší třídy zásadně neodbočujeme, pokud to není nezbytně nutné.

Když konečně dojedeme do Santa Eleny, není tam vůbec, kde zastavit. Chvíli si motáme, než zaparkujeme na jediném možném místě na velkém plácku za restaurací. Nálada v autě je po dlouhé a nepříjemné jízdě nic moc. Platíme za parkování a jdeme se podívat na oficiální informace. Cestou autem jsem nám zarezervovala na zítřek brzy ráno místo v lanovém centru (tady se tomu říká „canopy“). Dnes odpoledne bychom se ještě rádi někde zadarmo prošli. Schválně píši zadarmo. To je právě ten problém, v téhle oblasti nic není zadarmo. Vše je soukromých pozemcích, za vše se platí. Na informacích jsou dvě slečny a jeden tlustý pán. Tlustý pán celou dobu něco děsně důležitě řeší s děsně sebevědomou americkou rodinkou s téměř dospělými dětmi. Všichni tam tak sebejistě sedí. Kupujeme si nálepky a pohlednice, úplně stejně jako na začátku naší cesty v USA. Chtěla bych už jít, ale Janek má potřebu se zeptat na možnost nějaké procházky zdarma. Čekáme tedy až důležitá rodinka odejde a pán má na nás čas (ty dvě slečny nám poradit nedovedou). Janek se tedy ptá. Tlustý pán nám oznamuje, že je to tak trochu problém, že tady nic zadarmo není, ale že si můžeme přes něj nějakou tour zarezervovat. Janek se nedá. Ukazuje pánovi na mobilu fíkovník, který leží jako most přes rokli, ale pán to celé pochopí nějak jinak a místo toho nám nabízí tour, kde se jde po zavěšeném mostě. Dost znechuceně odcházíme. Vracíme se k autu, přezouváme se do tenisek a vyrážíme k tomu fíkovníku z aplikace. Jeho polohu zadáme do Map.cz, bez nich bychom tam snad netrefili, jak je tohle městečko křivolaké.

Nejsme jediní, kdo se chce vyfotit na této přírodní lávce přes rokli. Nejdřív se fotí děti, u toho dost vyšiluju, protože naše tři děti vedle sebe nevydrží sedět, aby se nepožďuchovaly a koukat na ně, jak sedí nad propastí (byť úplně na jejím kraji) mi dělá opravdu zle. Pak se fotíme my dva s Jankem.

My dva aneb když" “riskujete” život pro fotku a ta dopadne takhle.

Když to máme za sebou, utrhne Kuba jednu kytičku na soukromém pozemku, čímž definitivně přeteče pohár Jankovy dnešní trpělivosti. Jediné, co pomůže je procházka. Sice ne přírodou, ale městečkem a zcela zdarma, protože ono to jde. Později zjišťujeme, že kdybychom pokračovali ještě kousek dál, narazili bychom na několik laviček s výhledem do dáli. Chodníky jsou nebezpečně úzké, místy zcela chybí, ať už proto, že na ně nebylo místo nebo proto, že se s nimi utrhl svah. Tohle místo je tak nepřívětivé, pokud nemáte zázemí v nějakém z luxusních ubytování. Není tu žádný veřejný prostor, vše je soukromé a přísně chráněné. Je to jistě dáno složitým terénem s prudkými kopci, ale kromě těch pár laviček tu není nic pro veřejnost. Žádné hřiště pro děti, žádné hřiště pro teenagery, nic pro lidi na setkání bez nutnosti jít do restaurace. Nejsou tu ani veřejné záchody. Přitom dolary tu všude proudí ve velkém.

Procházka nám pročistí hlavu, je tu příjemně chladno, chvílemi lehce mrholí, nálada se zlepší. K autu dorazíme uklidnění, Janek vyráží koupit známky, my ostatní svačíme v poklidu v autě.

Nevíme, kde strávíme noc. Podle iOverlandera to vypadá, že se často dá přespat na parkovišti společnosti, od které si člověk koupit nějakou tu „tour“. Doufáme, že když přijdeme k The Original Canopy, že nás tam nechají přespat, ale to se pleteme. Cesta tam je dost náročná – silnice jsou tu samá díra a ještě k tomu do prudkého kopce. Jsem celou dobu jízdy vyděšená, bojím se, že se auto rozpadne, jak projíždíme jednou dírou za druhou. Dorazíme tedy na začátek naší canopy, který je na pozemku luxusního hotelu. Já ani normálně nemám odvahu se zeptat, jestli bychom někde nemohli přespat, ale tady se cítím tak nechtěně, že ani nemám odvahu jít s Jankem, když se jde ptát on. Paní recepční ho slušně, ale jednoznačně odmítne.

Podobná chatka je i v Brně. Už se těšíme, až se tam vrátíme a procházka k ní nám připomene Kostariku.

Nedá se nic dělat, musíme pryč a navíc tou hroznou cestou. Podle aplikace by se ještě dalo přespat u vstupu do parku. Jedeme tam. Cesta je snad ještě horší. Díry úplně všude. Ale ani tam nás přespat nenechají. Otáčíme se a už lehce zoufalí míříme na poslední dvě místa z aplikace, ta jsou už trochu bokem. Zničehonic nám v té tmě a lehkém mrholení přeletí před cestu jeden z místních barevných ptáčků, vypadá jako quetzal – národní pták Guatemaly, ale nejsme si tím jistí.

Nakonec nám štěstí přece. Na místě z iOverladera jsou dvě vyhlídkové lavičky, před kterými se dá zaparkovat.. Je úleva mít, kde spát. Jsme sice hned u silnice, ale provoz je minimální a v deset večer už nic nejezdí.

Výhled od laviček. V dálce je Tichý oceán.

Najíme se, děti dokoukají rozkoukaný film. Pak všichni včetně Janka usnou a já doháním deníkové zápisky.

O nás Blog

Místa zkušenosti