Den plný zážitků v Santa Elena

Pá 5.8. vyhlídka (yes-point), za Monte Verde, 1312 m.n.m. (Kostarika) – kousek pod branou do Reserva Santa Elena, (Kostarika)

Takhle naplněný den se nám už dlouho nevyvedl. Dopoledne si užíváme jednu z tzv. „canopy tour“, kterými je oblast Monteverde proslavená, zatímco odpoledne se tři hodiny procházíme v mlžném pralese na vrcholcích hor, kde skoro celou dobu mírně prší. Večer zakempujeme kousíček pod vstupem do rezervace Santa Elena zcela obklopeni džunglí.

Místo s výhledem. Kupodivu jsme v tom šíleném kopci stáli úplně vodorovně.

Budíček v šest je dnes nutný. V 7:15 už máme být zpět na pozemku hotelu, kde začíná „canopy tour“. Moc netušíme, co nás čeká. Představujeme si to jako lanové centrum v korunách stromů mlžného pralesa. Plakáty slibují Tarzanovu houpačku, slaňování, lanovky a lezení dutým stromem. Atrakce by měli být vhodné pro děti od 5 let a stojí to nemálo peněz.

Zatáčka v prudkém kopci, taková typická kostarická.

Z nabídky čtyř společností uvedených v Lonely Planet vyberu „The Original Canopy Tour“ čili tu původní „canopy tour“. Na rozdíl od těch ostatních nenabízí ani tu nejrychlejší jízdu lanovkou, ani nás nečeká nejdelší lanovka a už vůbec ne nejvyšší Tarzanova houpačka. Za nižší dávku adrenalinu bychom měli být odměněni menším počtem účastníků ve skupině a větším zaměřením na okolní přírodu. Později se od jednoho z našich průvodců dozvídáme, že tahle zábava byla oficiálně otevřena pro veřejnost v roce 1994, kdy se sestávala pouze ze tří atrakcí a postupně byla rozšiřována. Ostatní „canopy tour“ jsou tedy slovy našich dětí pouhopouzí kopírajti.

Chvíli po sedmé parkujeme na parkoviště u hotelu, vaříme si na poslední chvíli ještě kávu a pak už po betonovém chodníčku dojdeme k domku, kde podepíšeme seznámení s pravidly (nejdůležitější je, že musíme jít na záchod těsně před začátkem :-) ) a nafasujeme horolezecké sedáky a přilby. Představí se nám tři místní průvodci. Spolu s námi pěti půjdou jen dva mladé páry (Italové a Američani).

První pohled na Tarzanovu houpačku. myslím, že naše výrazy hovoří za vše.

Začínáme kvapnou chůzí pralesem, mírně stoupáme až se dostaneme k první atrakci na rozehřátí – Tarzanově houpačce. První pohled na to, jak vysoko je plošina, ze které se budeme muset zhoupnout, nám vyrazí dech. Průvodci nám ale nedají čas na rozmyšlenou, první dvojice už stoupá po schodech nahoru a my ostatní se zatajeným dechem sledujeme jak první odvážlivec letí dolů z plošiny a pak se zhoupne tak vysoko, že skoro skončí ve větvích stromů. Z naší rodiny jde první na řadu Joli, pak Kuba, který si to dost užívá. Já vyšlapu schody společně s Týnou a pozoruji, jak postupně bledne, když ji instruktor upevňuje na lana houpačky. Dolů ani tak neskočí, jako ji strhne napružené lano. To už instruktor uvazuje mne a já blednu stejně jako Týna. Je mi jasné, že i kdybych chtěla, tak poté, co mne instruktor přesune mimo zábradlí, které plošinu ohraničuje, tak se na plošině se neudržím. Odevzdám se tomu a letím. Letím opravdu skoro až do těch větví. Je to krásné a vzrušující a když mne instruktoři zastaví, jsem ráda, že to mám za sebou. Jako poslední skáče Janek, který je snad nejbledší z nás všech. Zvládli jsme první výzvu a pokračujeme dál lesem k další plošině, která je nízká. Instruktor nám ukazuje, jak máme jezdit na lanovce (anglicky „zip-line“). Jak se máme držet, jak brzdit, jak ručkovat. Pak vystoupáme po schodech na plošinu v korunách stromů.

Joli na houpačce a chytající instruktoři.

Odteď až do té doby, než se zase dostaneme na pevnou zem, jsme jištěni. Nikdy nepřepínáme jistící či jiné karabiny sami, tohle vždy provádí jeden z instruktorů. Vše je perfektně sladěné a zorganizované. Instruktoři spolu komunikují předem domluvenými zvuky, někdy jsou na doslech, jindy musí použít vysílačky. Celou dobu se cítím velmi bezpečně, což ale neznamená, že se někdy nebojím. Podobné, ale asi jednodušší atrakce byly dostupné i v předchozích zemích, ale přiznávám, že v tam bych se o bezpečnost asi bála. Ale to jsem odbočila.

Nahoře na plošině nás čeká první lanovka. Jak je první, tak nevíme, co čekat, ale postupně absolvuje lanovek několik a ke konci už jsme pomalu profíci. Vysoko v korunách stromů, tak vysoko, že vlastně ani není vidět na holou zem, přesvištíme asi tři čtyři lanovky a přejdeme po jednom mostku. Pak následuje slaňování z asi 40 metrů, což opět zcela řídí instruktoři, stačí se tomu oddat, sednout si na tu obří hloubku, nechat se vyfotit a pak řízeně sjet na pevnou zem. Všichni to zvládneme v pohodě, jen Kubík tam zůstane jako poslední z naší rodiny a je trochu zmatený, ale nakonec vše dobře dopadne a další úkol – lezení dutým stromem nahoru zvládne na jako nic.

To já s tím trochu bojuju. To, co jsme slaňovali dolů, teď musíme sami vylézt zase zpátky nahoru. Leze se dutým stromem a pak následně po žebříku. Toho žebříku se děsím, už když ho pozoruji ještě před slaňováním. Je tak vysoko, není úplně zavěšený, spíš se pne podél kmene stromu, ale vypadá velmi nejistě a nebezpečně.

Dutý strom není žádná vykotlaná lípa, ale pořádný pět set let starý fíkovník, jehož semínko vyklíčilo na větvi jiného stromu. Jak malý fíkovník rostl, postupně spouštěl své kořeny z větve dolů, až dosáhl země. Sílil a sílil, až zcela obklopil původní strom, který už to nevydržel, odumřel a postupně shnil a zbyla po něm jen ta díra mezi obřími kořeny či nyní už vlastně kmenem fíkovníku.

Šplhání po provazových schůdcích v kmeni mi nečiní problém. Je to snadné a cítím se uvnitř stromu bezpečně, v podstatě není kam spadnout a ani není vidět do hloubky pod sebe. Problém nastane, když vylezu na denní světlo a mám pokračovat po provazovém žebříku. Stáhne se mi žaludek z té výšky a z toho volného prostoru kolem. Stoupám nahoru, ale musím se přemlouvat. Pomáhá mi, že mohu pozorovat, co všechno za rostlinky roste na kmeni fíkovníku. Kromě mechů a kapradí, jsou to i úplně ty samé rostlinky, jaké jsem pěstovala v květináči – nějaká blíže neurčená odrůda pepřince. Říkám si, že když tady v té výšce zvládají růst pokojovky, zvládnu i já vystoupat na plošinu. Vylezu tam a jsem opravdu ráda, že to mám za sebou. Ani to stání nahoře tak vysoko nad zemí a takový kousek od kraje plošiny není něco, není úplně příjemné. V tom naše děti začnou nahlas hádat o to, kdo na další lanovce pojede jako první, a vypadá to, že dojde i na postrkování, ve čtyřiceti metrech nad zemí bez zábradlí kolem, to i přes jištění není situace, kterou bych si užívala. Naštěstí se to nějak vyjasní a postupně všichni odsvištíme na té nejdelší lanovce z celé „canopy tour“.

Lanovka nevede mezi větvemi stromů, jako doposud, ale koruny stromů jsou pod námi a my letíme nad nimi z jedné strany údolí na druhou. Další velké překvapení nastane, když uvidím, jak vpravo ode mne letí Kuba opačným směrem. Zamáváme na sebe a letíme dál. Když přistanu na plošině, průvodce odešle Joli, mne rychle přepne na druhou lanovku a už letím za Joli i Kubíkem a přitom vidím Týnu letící pro mně. Na plošině si pak sdělujeme dojmy a čekáme na Janka. Následují ještě dvě delší lanovky nad korunami stromů, ale už to není takové ohromující překvapení jako poprvé.

Nakonec si odepneme sedáky, vrátíme se k recepci, kde se už promítají fotografie, které jeden z průvodců nafotil. Jsou tak krásné, že si je prostě musíme za dalších 30 dolarů koupit. Děti se mi smějí, že ve slunečních brýlích zavěšená na lanech vypadám jako moucha :-)

Patnáctifazolová polévka a vegetace mlžného pralesa.

V autě na parkovišti u kávy a rozhovoru s jedním Holaďanem odpočíváme. Pak přejedeme na parkoviště u Reserva Bosque Nuboso Santa Elena, zkráceně Rezerva(ce) Santa Elena, kde si dáme rychlý oběd. Po něm vyrážíme na procházku mlžným pralesem. Janek vybírá nějakou delší trasu, ale hned na začátku špatně odbočíme a tak ji celou projdeme v protisměru děti statečně šlapou, vůbec jim nevadí, že skoro celou dobu mírně prší nebo aspoň kape voda ze stromů. Uhánějí tak rychle, že my s Jankem jim sotva stačíme. Nejradši bychom kráčeli pospolu, ale naštěstí na každém rozcestí počkají a je to pořád lepší než kdyby se sekaly a chtěly se nechat sežrat ocelotem.

Tohle zvláštní rozšíření kmene stromu u země mu zajišťuje přídavnou oporu, aby se v půdě věčně podmáčené tropickými dešti nevyvrátil. Něco jako vnější opěrný systém v gotickém slohu.

Po návratu si ještě něco málo kupujeme v místní kavárničce, která působí spíš jako jídelna. Vedle ní je také velká jednoduše zařízená učebna. Celá tato rezervace nepůsobí vůbec turisticky. Je to malý obchůdek se suvenýry, je tu kavárna, ale vše působí lehce jiným dojmem než stejné prostory u jiné agentury. Udělá to na nás příznivý dojem.

Janek se ptá slečny pokladní, jestli můžeme na parkovišti přespat, ale říká, že v rezervaci není spaní dovolené. Ptá se tedy, jestli můžeme strávit noc na silnici vedoucí k rezervaci. Slečna říká, že silnice je silnice. Bereme to trochu jako svolení. Ještě chvíli odpočíváme na parkovišti, všechna ostatní auta už odjedou a my přeparkujeme asi 100 metrů dolů od parkoviště. V jednom místě se silnice mírně rozšiřuje, takže nebudeme nikomu zavazet.

Celý večer i celou noc prší. Večer kolem nás projede jen jediná motorka směrem nahoru k rezervaci, zřejmě noční hlídač. Toť vše. Noc je klidná a chladná.

O nás Blog

Místa zkušenosti