Přejezd do Chile
So 29.10. Laguna Turguin, 4330 m.n.m. (Bolívie) – v poušti mezi Calama a San Pedro, 2600 m.n.m. (Chile)
Ráno je -7 °C. Naposledy jsme takový mráz (a k tomu i sníh) zažili v USA v národním parku Kings Canyon. Janek i tak vybíhá ven jen v letním pyžamu a péřové vestě a fotí. Já se radši tulím ke Kubovi. Není mi úplně dobře, což je asi dáno nocí tak vysoko v horách. Většinou ještě zvládnu v pohodě celý večer, ale ráno už se na mně nadmořská výška nad 4000 m projeví únavou a lehkou nevolností.
Dnes máme za cíl přejet hranice do Chile, tam nakoupit a osprchovat se v kempu. Cesta na hranice nám trvá po prašné bolivijské silnici asi hodinu. Hraniční přechod je zvláštní krajiny na rovině mezi vzdálenými sopkami. Na bolivisjké straně zrovna zastavil autobus a tak chvíli trvá než se na nás dostane řada, ale jinak jde vše rychle a bez komplikací. Dostaneme výstupní razítko a za chvíli je vyřízené i propuštění obytného auta.
Hraniční budovy Bolívie a Chile jsou od sebe vzdálené asi tři sta metrů. Někde uprostřed mezi nimi vede hraniční linie, což se pozná podle změny povrchu silnice – z udusaného prašného povrchu na zaprášený asfalt. Všichni se radujeme a Joli se ptá: „A budou mít domy v Chile omítku?“ Naše děti, zvláště pak Joli, totiž hodně trpěly tím, že domy v Kolumbii, Peru i Bolívii nebyly omítnuté.
Hranice mezi Bolívií a Chile, hranice mezi prašnou cestou a asfaltem.
Na chilských hranicích si nás odchytne paní a vysvětlí nám, že nejdřív máme jít do bílého kontejneru. Dostavíme se tam a po ukázání našich očkovacích certifikátů dostaneme jeden bílý papírek za celou rodinu a můžeme jít dál k celníkům. Celou Střední Ameriku jsme na hranicích dostávali bílé papírky, tak se smějeme, že je to tady znova. Celníkovi ukážeme pasy, chvíli trvá než vytiskne nějaké další bílé papírky, které vloží do pasů, ale pak nás propustí. Auto musíme přeparkovat, aby ho příslušný zaměstnanec celní správy mohl zkontrolovat. Janek už předem trochu strašil tím, že do Chile se nesmí vozit ovoce, zelenina a maso. Po zkušenostech ze Střední Ameriky, jsme si vše nechali, jen tu bednu s ovocem, Janek trochu schoval. Celník je při kontrole docela důkladný – vyhodí nám odpadky a z ledničky odstraní vajíčka a nějakou zeleninu. Při vnější obhlídce auta (nechá si otevřít všechny dolní bedny, ale na střechu se mu lozit nechce) si všimne dlouhého na konci rozvětveného klacku, který používáme na zdvihání nízko rostoucích větví a elektrických drátů. Musíme ho vytáhnout a nechat na hranicích. Klacek, který jsme uřízli na mexickém Yucatanu a který s námi překročil sedmery hranice, se s námi tady musí nadobro rozloučit. Naopak kilo peruánských brambor, jeden meloun, trs přezrálých banánů a několik cibulí s námi přejede do Chile, protože je celník v bedně pod stolem nenašel.
Na téhle hrbaté asfaltce v Chile nám upadla SMRT - náš sprchový stan.
Přejezdem přes hranice se zase změní krajina – z bolivijských sopečných hor na solnou planinu lemovanou sopkami. Teprve kus za hranicemi je první osada, kde nejspíš bydlí důlní dělníci, první město je od hranic vzdálené 200 km. Na oběd zastavíme pod sopkou, která vypadá jako obří krtinec. Uvařím krupičnou kaši a k tomu jablečný kompost (jak ho nazve Joli).
Další salar - tady je dobře vidět, že pod vrstvou soli je solné jezero.
Oběd pod obřím krtincem.
Do města Calama, které nemá dobrou pověst, dorazíme kolem čtvrté odpoledne. Míříme rovnou do jediného otevřeného kempu, protože všichni cítíme, že už opravdu potřebujeme horkou sprchu. Zaparkujeme před recepcí, ptáme se na cenu – 8000 CH na osobu. Janek se ptá, jestli to platí i pro děti. To paní ani neví, někam volá a potom nám sděluje, že kemp je zavřený a že nás nemůže přijmout. Chvíli nám to nedochází, ptáme se proč, prý tam nemají toalety. Říkáme, že je ani nepotřebujeme, jde nám jen o bezpečné místo na přespání. Nic nepomáhá, kemp je najednou zavřený, máme to zkusit za rohem.
Jedeme tedy za roh, v iOverlanderu je zmíněný ještě jeden kemp, ale to je spíš místo, kde se konají koncerty a jeden je i dnes v noci. Takže máme smůlu. Co teď? Na sprchu můžeme zapomenout.
Už je docela pozdě, nemáme, kde spát a nemáme ani nic pořádného k jídlu. Přejedeme k nákupnímu centru, my holky vyrazíme na nákup a kluci na benzínku pro naftu, vodu a párky v rohlíku. Sraz si dáme za tři čtvrtě hodiny.
Nákupní centrum je obrovské a supermarket v něm taktéž. První čtvrt hodinu bez úspěchu hledáme místo, kde se vyzvedávají nákupní vozíku. Tím ztratíme třetinu času, který na nákup máme, takže poté nakupujeme velmi rychle (spíš rádoby rychle, protože nakupujte rychle v obřím supermarketu, kde jste nikdy nebyli, a vybírejte mezi zbožím, které neznáte). Ale nakonec se nám podaří vybrat pečivo, maso, mléko, šunku a sýr. Cestou k pokladnám si všimnu Kubových oblíbených müsli tyčinek a Týna najde náš milovaný pomerančový džus. Největší radost mám z pytlíku úplně obyčejných žlutých citronů. Od USA jsme je neviděli. Všude měli jen limetky. Půl roku jsme žili bez citronů.
Zaplatíme na samoobslužné pokladně (asistenci potřebujeme jen dvakrát, což beru jako úspěch), vyběhneme ven na parkoviště, Janek s Kubou nikde, jdeme tedy ke vjezdu za silnice a po chvíli je vidíme, jak projíždějí v protisměru. Hurá, jsme zase spolu. Když se nám podaří najít místo na zaparkování, Janek nás nechá v autě a vyběhne ještě do nákupního centra koupit chilské SIM karty. My se mezitím najíme. Když se vrátí, vyjedeme ven z města po dálnici směrem na San Pedro de Atacama.
Na noc zastavíme asi 20 km za Calamou někde v poušti. Jsem už lehce přetažená. Janek hledá to nejlepší místo na spaní, ale teprve když tam zaparkujeme, pod jedno kolo dáme klín a já už začnu přenášet věci z budky do kabiny, všimne si Janek, že na místě není signál. Po dvou večerech bez internetu, už jej opravdu potřebujeme. Musíme tedy přejet jinam. Už mi opravdu rupají nervy. Jsou chvíle, kdy ani kurz MBSR nepomáhá a tohle je jedna z nich. Kdyby Janek nehledal nejdokonalejší a nejukrytější místo, mohli jsme už půlhodiny odpočívat v posteli, takhle po tmě brázdíme kopec nad dálnicí a děti se choulí na zadním sedadle. Nakonec přece jen zastavíme, znovu najedeme na klíny, přenosíme věci a připravíme spaní. Děti si vyčistí zuby a jdou rovnou spát. My si pak užíváme internetu, signál je tu pravdu dobrý, tak zvládneme nahrát dva články na blog. Jen kdyby to šlo příště nějak pohodověji.